Cestopis: Kambodžské děti, už nikdy nebudete chtít slyšet Mister, only one dolar.

Kambodžské děti jsou kapitola sama pro sebe. Pro slabší povahu, jakou jsem já, mající hromadu svišťů doma, jsou tu děti sociální zkázou. Neměl jsem sebou dost peněz a to mě zachránilo od bankrotu. A pak také můj spolucestující Martin, otřískaný harcovník celého světa, trochu cynický a odmítající podporovat ze svých peněz kohokoli. On mi byl zdviženým prstem, jen díky němu jsem měl ještě další dny co jíst, jinak bych rozdal vše co jsem měl.

Jsou všudy přítomné. Zatímco v Thajsku je evidentní, že jsou děti středem pozornosti, pečované a chráněné, v Kambodži jsou děti zubožené. Ostatně jako většina národa. Městečko Siem Reap je díky Angkoru na poměry země bohatým městem, dokonce bohatším než hlavní město, předem jsem byl v cestopisech varován, že jde o zlatý důl na peníze turistů.

 

Přečetl jsem si, že různé lichvářské praktiky, předražování a šizení jsou za hranicí tohoto města pryč, že v Kambodže jsou lidí milí a vztřícní. Měli jsme v plánu jet dál do vnitrozemí, pod tíhou dojmů jsme však skončili tam, kde jsme začali. Nebylo tu ulice, kde by děti nežebraly, nebylo tu místa, kde by nepracovaly. Zatímco v Thajsku není vidět teenagera na ulicích, v Kambodže pracují všichni. V restauraci malé děti myjí nádobí, větší sourozenci obsluhují a starší vaří. Nad vším v nejlepším případě vládne matka, v horším nikdo.

 

Kdo nepracuje, žebrá. Bez rozdílu jsou však všichni oblečeni do zoufalých opraných a místy děravých hadrů, špinaví a od prvního pohledu zubožení. A přesto usměvaví a milí, smíření se svým osudem, snad ani nevědoucí, že by mohlo být lépe.

 

Skutečně propracovaný systém však mají Kambodžané až v Ankoru. Po najmutí skutečného tuktuku, zapojeného poměrně ledabyle za moped, za 12 dolarů na celý den, se dostanete do nedalekého tisíciletého města. Přivítá vás ohromující Angkor Wat, centrální poutní místo Kambodži. Dostupných chrámů je několik, celkem však desítky, do rozsáhlého komplexu se platí vstup 20 dolarů na den, tuktuk pak s vámi neúnavně jezdí mezi kilometry vzdálenými památkami džunglí. U každého chrámu je parkoviště s občerstvením. A dětmi.

 

Ke slovu přichází nejdříve děcka okolo čtyř pěti let. Sotva mluví, v ruce žmoulají sadu pohledů, umí je spočítat v angličtině, vyjmenovat co na pohledech je. A všichni umí jednu větu: Mister/madam, please, only one dolar. Věta je tu zaklínadlem, dolar tu stojí upomínkový předmět, dolar stojí plný oběd, dolar tu stojí jedna kola. Za dolar by se tu každý nechal snad i zabít.

 

Starší děti mívají knihy o Angkoru. Nádherné publikace v Evropě stojící stovky korun tu byly jak jinak, za one dolar. Prodávají je ti zkušenější, osm, devět nebo deset let. Mluví už plynně anglicky, povídají si o počasí, o tom odkud jsi, kluci znají dokonale fotbalové kluby aby zapůsobili na turisty. Nedvěd a Čech jsou tu celebritami. Jsou nejzrádnější, působí na člověka dětskýma očima a zoufale dospělým přístupem. I ony chtějí only one dolar, vědí už však dobře, že jde pro nás opravdu jen o ubohých 18,60 Kč, zatímco ony z dolaru uživí rodinu celý den. Umí dobře vysvětlit, že jich je doma pět nebo víc členů rodiny a jsou naprosto neodbytní.

 

Podlehl jsem. Koupil co se dalo, pohledy, magnetky na ledničku, nabízené pití i jídlo. One dolar. Poprvé se mi strašně chtělo sednout na letadlo a okamžitě letět domů, obejmout svoje děti a ujistit se, že stále ještě nevědí jakou hodnotu má one dolar.

 

Na řadě jsou však ještě starší děti. Do školy chodí jen dva dny v týdnu, nejčastěji děvčata před rozpukem, třináct, čtrnáct let. Živá, upovídaná, drzá a neskutečně milá. Z hlavy znají celý svět, všechny státy Evropy, hlavní města, počty obyvatel, zda je země malá nebo velká. Znaly i Českou Republiku, Prahu. Řadí se tu mezi nejbohatší státy světa. Těm už se vzdoruje lépe, nabízejí píšťalky, odznaky a jiné hodnotnější věci.

 

Cena však pořád stejná. One dolar. Dobře se s nimi povídá, s jejich roztomilou drzostí se dá laškovat. Nikdo se tu nezlobí, když nic nekoupíš, ne je tu jen povel k dalšímu nátlaku a vydírání. Horší je od jednoho koupit a jiného ne, pak je nutné ještě čelit dotazům, proč jiný byl úspěšnější, když on si s tebou povídá a přece tolik potřebuje one dolar.

 

Na konci návštěvy Angkoru jsem byl na konci sil. Nejen fyzicky, to jsem očekával, úmorné vedro, desítky nachozených kilometrů a tisíce návštěvníků člověka naprosto odrovnají. Byl jsem však především na konci psychických sil, u sebe ani dolar, neustále jsem narážel na další a další děti. K pláči mě však dovedli až poslední dva.

Ke stolu nás dovedla velká slečna. Ulovila nás na odchodu z chrámu, vyčerpané a žíznivé. Dali jsme si každý plechovku. Měla radost, denně si tu za nahánění lidí vydělá dolar, za každou prodanou plechovku pak má provizi tisíc Riálů, asi čtvrt dolaru. Sedíc u stolu jste všude v Asii cílem všech procházejících obchodníků. Nejinak je tomu v Angkoru. Byli tu hned. Překrásný, snad čtyřletý chlapec a slečna tolik podobná mojí Elišce, že jí nešlo odolat. On povídal o pohledech, prodával je nejdříve za třicet dolarů, pak jsme dostali slevu na padesát dolarů, nakonec stály už jen one dolar.

 

Práce pro něj zatím byla jen hra. Během smlouvání ho zaujalo jiné dítě pobíhající okolo, utekl, pohledy zapoměl na stole, za chvíli byl však zpět a s ním i slečna. Nesla velký košík, byl tak těžký pod tíhou magnetek, že se s ním potácela mezi turisty a nedokázala ho ani zvednout. Moc toho nenapovídala, uměla jen základní větu, mister, please, only one dolar. Měla však černé oči, smutné, nedařilo se jí asi dlouho nic udat.

 

Měl jsem co dělat, abych před Martinem skryl svou slabost, oči se mi samy plnily slzami a nedalo se to moc zvládat. Vytáhl jsem jeden z posledních dolarů, co jsem měl po kapsách a dal jí ho. Přál bych si někdy vidět takovou nefalšovanou radost v očích mých dětí. Nemohla uvěřit, že ho dostala, že nechci žádné její zboží, že ho má jen tak. Běžela hned mezi děti, zářila a byla ihned středem pozornosti všech, že dostala One Dolar.

 

Druhý den jsme se vraceli do Thajska. Nechtěl jsem tam být už ani hodinu, chtěl jsem zpět do "civilizované a bohaté země", kde dál uplatňuji celkem rozšířené a ustálené cestovatelské pravidlo, že dětem se peníze za žebrání nedávají, aby je rodiče stále víc a víc nezneužívali.
Přesto jsem byl v Kambodže rád a určitě se do ní vrátím, abych dokončil prohlídku hlavního města, nádherných pláží u moře nebo říčních delfínů, kterými se jako jediná asijská země pyšní.

Komentáře