Cestopisy: Nejkrásnější den v ráji, křížem krážem po Thajsku od slonů až do klece s tygřaty

Cestování po Thajsku bylo tou nejzajímavější částí útěku z domova. A nejlepší je začít největším zážitkem v životě, dvoudenním výletem na most přes řeku Kwai, mazlením s tygřaty v Tygřím chrámu a jízdou džunglí na slonech.

Bylo sedm ráno, stáli jsme před hotelem a čekali na minibus, který měl zahájit dvoudenní výlet po krásách Thajska. Já po třech hodinách nesmělého spánku, když jsem předchozí noc strávil v baru u internetu. Na programu byl most přes řeku Kwai, muzeum, cementárna (z angl. cementary - hřbitov), ranní floating market, v druhém dni pak jízda buší na slonech a nejzajímavjší návštěva tygřího chrámu.

 

Plovoucí market

Jízda moderní thajskou dodávkou Toyota je za trest. Impozantní kožená křesla namísto sedaček jsou ve skutečnosti nepohodlná, zbývá málo místa na nohy a řidiči jezdí, jako by byli nesmrtelní. Konečně první zastávka, Floating market, plovoucí trh na kanálech. Unikátní tržnice, kde se nakupuje z lodiček. Za 150Bth získáte vlastního převozníka, který s vámi obráží kanály. S Járou jsme dostali vlastní loď, zacházeno s námi bylo s s úctou k našim břichům, na úzké džunce kvůli nám vybourali přepážky a vezli jsme se jako pašové. V nabídce na okolo plovoucích lodích i v přilehlých stáncích byla zelenina, suvenýry, speciální jídla i trička a jiné kýče.

 

Plavba trvá asi 40 minut, chvilku trvá, než se člověk rozkouká, ale za malou chvíli smlouvání na nestabilní bárce přijde na chuť. Prodejci jsou totiž domorodci. Ne, že by člověka nechtěli obrat o co nejvíce peněz, jako všichni v téhle zemi, ale většina z nich prodává vlastní zboží. Znají obchod, vědí kam se mohou s cenou dostat a hlavně potřebují prodat, aby přežili. První jsme nakoupili pomelo, po kterém je Jarda posedlý. Mohlo stát i 200Bth, šokující startovní cena, ale dostalo se až na padesát. Za tuhle cenu už člověku chutnalo. Nakoupil jsem pár kravinek pro děti a pokračovali jsme v cestě za dalším dobrodružstvím.

 

Hadí farma

Další zastávkou byla hadí farma, kde se nám místní snažili ukázat kobří show, moc nás to ale nevzalo. Po obědě se jelo na řeku Kwai, do muzea a na most. Muzeum bylo naprosto dehonestujícím prostorem celé události, muselo vypadat chabě i při vzniku. Jedinou zajímavostí tu tedy byl onen památný dřevěný most přes řeku Kwai. Mladší ročníky mě šokovaly, neměly tušení, proč je tu muzeum. Odkazuji je na film Most přes řeku Kwai nebo na historické prameny z druhé světové války.

 

Tyger Temple poprvé

Z muzea se jelo k Tyger Temle - tygřímu chrámu. Ačkoli my jsme ho měli v plánu až na další den, místo bylo přestupní pro některé účastníky tripu, kteří měli placený jen jeden den. Využil jsem situace, a protože v rozvrhu na druhý den byly tygři plánováni jen krátký čas, rozhodl jsem se pro návštěvu oba dny a tak jsme zrušili návštěvu historické železnice, budovanou přes průsmyk japonskými zajatci za druhé světové války.

 

Tygří kaňon, určený k návštěvě pro cestovatele byla ve skutečnosti jen hluboká rokle v pustině, kde byli řetězy k zemi přivázáni tygři. Ve frontě se čekalo na jednoho z ošetřovatelů, který za ruku vodil návštěvníky mezi jednotlivými tygry a za přísných podmínek místní děvčata fotila, jak si na tygra člověk položí ruku a sotva ho pohladí. Hladit se smělo jen od zad dolů, aby se kočka nesplašila a člověka nesežrala.

 

Chudáci zvířata však nevypadala, že by někoho žrala, byla malátná a ze stovek lidí denně značně otrávená. My všichni také, bylo to fiasko. Za neuvěřitelných tisíc báthů navíc bylo možné pořídit fotku ve dvou či ve skupině a lehce pohladit i hlavu zvířete. Fotky sice vypadají impozantně, ale na místě člověka napadaly jen myšlenky o týrání zvířat. Jedinou útěchou bylo, že Tyger Temple je údajně největší záchrannou stanicí tygrů v Asii a účastníkem celosvětového programu za záchranu majestátních zvířat.

Otrávený jsem byl také proto, že jsme se přijeli mazlit s tygřaty, po kterých se ale slehla zem. Zbyla jen lákadla na plakátech na krmení za další příplatek tisíce báthů, bylo však už pozdě odpoledne a všechny programy skončily. Shlédnul jsem tedy ještě krmení stáda místních kravomuflonů a jelo se do hotelu.

 

Kousek od mostu jsme zakotvili v buši, uprostřed aleje stromů s největšími pomely, jaká jsme kdy viděli, hlavně, že jsme za ně ráno vydali 50Bth :-) Na řece Kwai plavala souprava pontonů, propojených dřevěnými můstky. První dojem spíš šok. Druhý už byl lepší, pokojíčky jak pro panenky, kulečník na palubě a světe div se, wifi. Opravdová a rychlá wifi. Večer jsme tedy strávili s nohama nahoře pozorováním líné řeky a telefonováním přes Skype u skleničky dobrých nápojů.

 

Úterý 14.12.2010

Ranní vstávání, brr. Nechtělo se mi ani otevřít oči, tradičně jsem ponocoval a psal si s kamarády, spát jsem šel snad před šestou. Jára měl půlnoc, tomu bylo celý den hej. Navíc sladce usne v jakémkoli dopravním prostředku a nikdo ho neslyší, zatímco když usnu já, nikdo další už spát nemůže :-) Posnídali jsme, dal jsem si jen suchý toast, protože mi nebylo z minulého dne zrovna nejlépe a bolení břicha se nakonec ukázalo jako začátek déle trvající střevní příhody, díky které jsem shodil několik kilo.


Vyrazili jsme na bambus rafting. Kdyby vás někdo pozval na jízdu po řece Kwai, s díky odmítněte, větší nudu nezažijete. Snad to bylo v plánu, abychom se na líně plovoucím ocelovém raftu, jenž měl k bambusu opravdu hodně daleko a pohyboval se na starých barelech, stihli dospat.

 

Jízda na slonech

Odjeli jsme z pontonového hotelu na nedaleký elefant riding, fascinující jízdu minibuší na slonech. Lehce zkomercionalizovaná akce, situovaná do menší buše na soukromém pozemku, byla však opravdovým zážitkem. Hodně mě vzal dotyk bosých nohou s kůží zvířete, na kterém jsem se vezl poprvé. Je to zvláštní pocit, vůbec není tvrdá, jako by i na krku všude slonovi pulsovala krev, bylo to více než uklidňující a příjemné.

 

Každý jsme vyfasovali vlastního elefantíka, zatímco ostatní se tlačili po dvou či třech. Můj byl obrovský, díky mé váze jsem dostal největšího samce. Jak už jsem psal, být pupkatý je v Thajsku vysloveně výhodou, takový člověk tu má vždy zvláštní péči a zacházení. Zejména můj pupek je natolik vyjímečný, že si na něj musí každý sáhnout, všude je středem pozornosti a uctivého smíchu.

 

Na oběd jsme se vrátili na ponton, já už nejedl, bylo jasné, že bych se s čistými trenýrkami tygrů nedočkal. Tedy, měli jsme v plánu tentokrát navštívit show s malými tygry, krmení v aréně a koupání za speciální příplatek. Věděl jsem, že z tygřat budu mít trencle plné dost :-)

 

Cestou zpět do Tyger Temple jsme měli zastávku v dalším muzeu spojeném s pietním místem k uctění památky zajatců, zemřelých při výstavbě železnice přes průsmyk. Tohle muzeum bylo nové, v západním stylu a více než krásné a dojemné.

 

Tygři podruhé a na celý život

 

Začalo to zklamáním, tygří show byla dočasně zrušena. Malá tygřata ještě nedorostla k zapůjčení a velká už byla pro mazlení přerostlá. Ukázalo se ale, že je docela snadné uplatit místní ošetřovatelky, děvčata usoudila, že dva tisíce v kapse stojí za dva polosežrané evropany a zavedly nás do klece s miminky.

 

Představu o tom, jaká byla Atom, Angela a Appo ve skutečnosti miminka si udělejte z videa na mém FB, záběrů nám ošetřovatelky udělaly dost. Anglela měla 6 měsíců, ale Atom a Appo byli osmiměsíční. Těžko se taková věc popisuje, ale byl to jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Hodina jako na drogách, když člověk do vyčerpání trsá na diskotéce nebo řídí zběsilé sportovní auto a pořád nemá dost.

Nechtěl jsem, aby válení v zamčené rozpálené kleci někdy skončilo. Nepřetržitá rvačka s vyvádějícími přerostlými koťaty byla nekončícím orgasmem se šrámy snad po celém těle. Tygřatům jsme nakonec dali mlíčko z láhví, čím se proměnila v miloučké kočičky a sladce usnula. 

Po tygrech zůstaly jen nesmrtelné vzpomínky

  • vzpomínka na nejkrásnější zvíře, jaké jsem kdy viděl

  • pocit sounáležitosti s mláďaty, která byla hodinu stejně šťastná jako my

  • absolutní pocit klidu, uvolnění, přírody a rozkoše

  • roztrhaná košile na cáry a rozkousané kraťasy

  • pryštící krev z prokousnuté pravačky na třech místech a Jardův prokousnutý špíček na břiše

  • pohmožděniny po celém těle

 

Zbytek dne už nemohl být ničím zajímavý. Po zážitku s tygříky už jsem chtěl jen spát. Dlouhý a únavný návrat obrovskou zácpou do Bangkoku jsem už ani nevnímal, nakonec jsme všichni v přecpané dodávce usnuli.

 

V hotelu jsme při závěrečné Coca-cole potkali dědečka. Bylo mu 66 let, sjezdil celý svět, měl kanadský i český pas a byl typickým příkladem, jak bych chtěl v jeho věku vypadat. Vykládali jsme v hotelovém baru, živě se zajímal o naše cestování, zval nás srdečně k sobě do Kanady a vyprávěl nám o místech, jaká známe jen z knížek tak dlouho, až jsem nevydržel a odpadnul spát.

Byl to jeden z dvou nejkrásnějších dnů mého života. 

Komentáře