Minicestopis z Irska, země zaslíbené, plné skvělých lidí, ale bohužel ne pro mě

Vyrazili jsme s Míšou konečně do světa. První destinací kterou jsme spolu objevovali, se stalo překvapivě chladné jarní Irsko. 

Je až s podivem, že po dlouhých letech jsme až letos byli spolu poprvé v zahraničí. Tedy pokud nepočítám Slovensko a rychlé nákupy v okolních zemích. Prostě se to nějak nedařilo zprocesovat. A ještě s větším podivem je, že namísto žhavého slunce a válení na pláži se tomu stalo v Irsku, chladném a deštivém, což oba svorně nesnášíme. Jsem nevýslovně šťastný, že jsem tam vyrazil, ale podnebí mají vražedné. 

 

Irsko zrovna není země plná památek, které musíte vidět. Do Irska jedete za přírodou, všudypřítomnou neskutečně zelenou a sametovou trávou, za úžasnými irskými obchůdky s barevným dřevěným průčelím, někdo taky za šíleným průtokem alkoholu v Irish Pub, chlastací čtvrti v Dublinu, jiní nadšenci za návštěvou legendárního pivovaru Guinness nebo destilerky Jameson. Já navíc za Tullamorre, která v celém Irsku stojí až nepochopitelně ve značném stínu Jamesona. 

 

Výlet jsme si nechali naplánovat od kamarádky Vandy, za což jí patří vřelé díky, stejně jako za trpělivost, s jakou snesla moje remcání nad pěšími přesuny kamkoli za přírodou :-). Všichni jsme pak museli být pobaveně trpěliví při odletu, kdy se prvnička Michal snažil pronést na palubu všechny své laky, gely a parfémy.

 

V Irsku si určitě půjčte auto. Je to sice prča řídit na opačné straně, ale vyděšené pohledy řidičů, proti kterým se vyřítíte podvědomně z protisměru, jsou k nezapomenutí. Autem se dovezte především na druhý konec Irska do Galway, 200 km od Dublinu. Tohle univerzitní městečko, ne nepodobné zvětšené ostravské Stodolní ulici, je sestavené z historických uliček, plných překrásných obchůdků a barů, žije každý den v týdnu dlouho do noci, před bary stojí fronty mladých lidí čekajících na volné místo. 

 

Z Galway se mi moc nechtělo, ale plán nás posílal na legendární Moherské útesy, spadající 200 m kolmo do moře. Vanda s mamkou Jitkou byly nadšené, já už do nebeských výšin šplhal za 8 € s menším entuziasmem. Michala nadšení přešlo, když si v honbě za ideálním záběrem na Instagram shodil svou milovanou Calvin Klein kšiltovku do moře. Cestou jsme se zastavili na malém hradě Dunguaire Castle, zdrželi jsme se jen pár minut, víc než hrad byl fascinující výhled na dno moře v odlivu, pokryté černým bahnem. 

Krásou volného cestování autem mimo dálnice je, že neustále objevujete nečekané zážitky, uprostřed kopců, na zoufale úzkých okreskách, jsme potkali muzeum čokolády Hazel Mountain Chocholate. Ochutnali jsme pralinky a hoblinky a v přilehlém obchůdku jsem zhřešil a koupil si svetr se šálou a čepicí z pravé mohérské vlny. Ani se neptejte za kolik a už vůbec se neptejte, kde čepici mám po jednom divokém večeru v dublinském Irish pubu, prostě nemám :-(

 

Aby překvapení nebylo málo, z muzea jsme zahlédli v kopcích klášter s hřbitovem, který nenajdete ani na mapách. K malá zřícenině vedla nenápadná prašná polní cesta, okolo pasoucích se kraviček, co byly spíše mamutí monstra. Protáhli jsme se kamennou zíďkou a za nečekané sluneční záře navštívili možná nejhezčí památku za celý výlet. Hřbitovní klid umocňoval dojem z překrásné krajiny s třpytící se šťavnatě zelenou travou.  

Druhá dlouhá cesta vedla do Corku, kde si můžete prohlédnout provoz destilerky Jameson, ale my jsme radši zvolili později návštěvnické centrum v původní dublinské fabrice. Jinak jde o průmyslové město, odkud jsme dva dny vyráželi za dalšími zážitky. 

 

Nedaleko rybářského městečka Kinsale jsou pevnosti James Fort a Charles Fort (více). První jmenovaná je malá nepřístupná zřícenina strážního hrádku nad zálivem, odkud je na dohled na druhém břehu velká pečovaná pevnost ve tvaru hvězdy. Soubor budov za hradbami stojí za vidění, šlo o vlastně o malé městečko, kde jsem rozjímal, jak by bylo pěkné něco podobného postavit u nás jako zábavní centrum.

Následná procházka překrásným přilehlým městečkem Kinsale plynule přešla do návštěvy street food festivalu, který se tu náhodou pořádal. Irové jsou úžasní lidé, pohostinní a velmi přátelští. Zatímco u nás jsou food festivaly odporně komerční, tady jsme ochutnali zejména sladké dobroty přímo z rukou hospodyněk. Vanda dokonce tvrdí, že měla nejlepší Fish&Chips v životě, Míša nesnášející ryby si překvapivě alespoň kousnul a světe div se, rovnou do kosti :-)

Pětihodinový návrat do Dublinu jsme si pěkně protáhli odbočkou jednomu z nejstarších funkčních majáků na světě Hook Lighthouse u kterého jsou útesy sice malé, ale zato překrásné. V Dublinu strávíte tak dva dny a pak už vám nezbývá než nakupovat nebo chlastat. Za jeden den stihnete navštívit ne zrovna zajímavý hrad, který naprosto zastiňuje přilehlá betonová kostka značně připomínající sídlo ústřední strany KSČ, přístav, univerzitní knihovnu, kde se nám zdál vstup nepřiměřeně drahý a případně i galerii, kam si na závěr zaskočila Vanda s Jitkou. Ve druhém dni pohodlně stihnete hodinovou návštěvu Jameson destilery a jako my si můžete před odletem přihodit i Guinness, kam je ale lepší jít bez časového omezení, osm pater je zpočátku nudných, ale zábava nakonec graduje přes ochutnávku až do prosklené věže, odkud je nejhezčí výhled na celý Dublin. 

 

Zbývají nákupy v menším moderním centru, světoznámý park a nakonec čtvrť zvaná Irish Pub. Pokud si chcete užít národní irské architektury, krásnější asi nenajdete. Uličky plné barů a restaurací, mezi kterými se proplétají poschoďové autobusy a davy turistů neuvidíte nikde jinde. Večer všechno svítí, ze dveří zní tradiční libé irské písně, Guinness teče proudem, všude postávají lidé převlečení do pouličních poutačů, na každém rohu krámky plné kýčovitých suvenýrů, okolo barů drze dostanete nabídku libovolných drog. Oproti Galway nebe a dudy, jen komerce, ale za tou jste vlastně přiletěli. Na panáka si ale připravte s přehledem 200-300 Kč, v restauraci ve čtyřech lidech utratíte dva až tři tisíce za oběd nebo večeři.   

Irové nechodí po ulicích s úsměvem na tváři jako thajci, ale jakmile je ve jejich šílených kraťasech a krátkých tričkách oslovíte, okamžitě se zazubí a jsou připraveni vám kdykoli pomoci, poradit, pobavit se. V každé restaurací jde o nejmilejší obsluhu, jakou jsem snad kdy zažil. 

 

Irsko je jednoznačně evropská kultura, Dublin má své krásy, ale jinak není ničím vyjímečný. Když vidím, že cestovky podobné výlety nabízejí za 30 tisíc na osobu, nejsem si jist, zda vám to za ně stojí. My ve dvou pořídili naprosto vše za dvacet (letenky v akci), plus výdaje na nákupy a restaurace (to radši zveřejňovat ani nebudu :-) ). A za takové peníze je málo zemí, kde byste viděli krásnější přírodu a milejší lidi. Moc bych tam chtěl žít, ale sychravé počasí by mě usoužilo.  

Komentáře