Moucha mě nepřestává fascinovat. Ne ta potvora, co obtěžuje, ale film, slavící třicítku

Fly (1986) mě naprosto fascinuje i po třiceti letech. Protože čas je neúprosný, občas si člověk musí pustit klasiku, připomenout co miluje a vnutit ji mladším, aby nebyla zapomenuta.

Moucha zaslouží zmínky na mém blogu. Miloval jsem ji jako novinku, miloval jsem ji během života a evidentně se na tom nemíní nic změnit ani po třiceti letech. Což je vyjímka, protože některé filmy, které jsem měl na žebříčku nejvýše, mě prostě lety přestaly bavit nebo se na nich podepsal zub času tolik, že dnes patří jen do síně slávy, ale rozhodně ne na sobotní večer u brambůrků a sklenky bílého.

 

Takže se v pošmourném podzimním večeru posadit, nalít si sklenku a začít vzdělávat přítomnou mládež. Ze zvyku koutkem oka sledovat nejoblíbenější scény, tetelit se, jak se ostatním líbí a současně si kutit na počítači. 

Jenže tohle Jeff Goldblum nedovolí. Po prvních scénách oči sklouzávají stále víc a víc na obrazovku, na osmdesátá léta perfektní triky odtrhávají pozornost od práce k televizi, skvělý námět se neokoukal. Po prvních desítkách minut zjišťuji, že se účastním ticha, které film v obýváku vyvolává. 

 

A zase jsem si užil přeměnu vědce v mouchu, opět mě fascinovalo blinkání kašičky na sušenky, zase se mi líbily odpadávající uši a zase jsem prožil zklamání a zoufalství hlavního hrdiny, jehož poslední gesto zoufale namířené pušky na svou hlavu v prohraním boji a zbytcích lidskosti zůstane ve vzpomínkách každému, kdo film viděl. 

 

A zase si budu muset povinně pustit dvojku, i když naprosto dodržuje pravidlo osmdesátek, že pokračování je vždy nepovedeným propadákem. 

Komentáře