Nejstrašnější rodinná večeře v Golemově restauraci v Březiněvsi

Rád bych vás seznámil s hrůzným zážitkem v Golemově restauraci v Březiněvsi. Pohodlně se usaďte, bude to dlouhé čtení a pokuste se nesmát, tohle totiž nebyl vtip ani chviličku.

Zajet si na páteční večeři s rodinou do zakopané vsi - pardon Březiněvsi, na samém okraji Prahy, byl odvážný počin. Najít kupon na Slevomatu zase ďábelský nápad, ne každá restaurace byla vstřícná našemu požadavku na okamžitou rezervaci bez dodržení termínu 24hodin předem a tak jsme si řekli, že slevněnému koni nebudeme tolik zkoumat zuby.

 

Obří sádrový Golem před restaurací ve skleněné rakvi, který nás strojovým hlasem přivítal, byl prvním náznakem, že tady se asi budou dít věci. Restaurace i pension je vlastně krásný. Někdo se tu za drahé peníze vyřádil, ale počáteční snad dobrý nápad troskotá na realizaci provozu. Napodobenina staročeské usedlosti je sice spíše recesí, velké nápisy na zdech kombinované s reklamními poutači na teplé nápoje nalepené izolepou ilustrují celkovou kýčovitost, drolící se zlaté dečky od vietnamců na stolech vytvářely zlatý prach na těžko čitelném jídelním lístku s krouceným, téměř nečitelným písmem a vyumělkovanými názvy pokrmů.

 

Nad barokním barem, pokrytým špinavým nádobím, umělými květinami a reklamními poutači se dokonale vyjímal osvětlovací panel z laminové dřevotřísky, na kterém trůnily plastikové stříbrné poháry, které nedokumentovaly ne/překvapivě dosažené gastronomické grály, ale sportovní úspěchy. Zřejmě majitelovy. Restauraci totiž patřit nemohly, nebylo by je za co udělit a podle jejich množství se měl jejich držitel opravdu držet motorismu a restauratérství ponechat sousedce od vedle, zvládla by to jistě lépe.

 

Kýč nebo recese?

V restauraci o deseti stolech byly obsazené jen dva. Hovořilo se tu tiše, neboť nehrála žádná hudba, která by narušila dojem z posvátné krypty. Na zdi visela mezi obrovskými obrazy měšťanů ve zlatých rámech obrazovka venkovní kamery, snad aby informovala o nových zákaznících na příjezdové cestě, protože nic než odlesky světel obraz stejně neukazoval. Chtěli jsme se posadit, ale po několika krocích jsme zjistili, že není kam. Ani jeden stůl totiž nebyl připraven. Každý z nich obsluha na počátku dne vzorově prostřela, na porcelánovém talíři s vyšisovaným a místy omytým Golemovým logem ležely podivné dečky, na nich další talíř se vzorně složeným ubrouskem do pyramidky. Prostřeno však bylo brzo ráno a jak se během dne stoly použily, nikdy už prostírání nebylo doplněno. U stolu v růžku prostřeno pro dva, u vedlejšího zbyl ubrousek jen jeden, na ostatních už nebyly žádné, jen prázdné talíře. Asi se tu nestíhalo, pomyslíte si.

 

Je mi osobně jedno, kde je prostřeno a kde nikoli. Ale pokud jsou dva stoly obsazeny hosty, jeden rozloženými papíry servírky a na zbývajících je neuklizené nádobí, sklenky a nedopité pivo, mám dojem, že právě odešel zájezd. Jenže brzo jsme pochopili, že tu žádný zájezd nebyl zřejmě už týdny, zemřel by totiž hlady nebo na otravu z jídla.

 

Kýčovitá i obsluha? Tohle už není vtipné

Rychlostí ladného hlemýždě nám servírka uklidila stůl. Tohle zvířátko si prosím zapamatujte, protože nejde o nadsázku, ale realitu z vtipu o zpožděném ošetřovateli, který otevřel vrátka výběhu a frrrr, želvy se mu rozutekly. Konečně jsme se posadili a dostali jídelní lístky a hooodně času, abychom si je přečetli zpředu dozadu i pozpátku. Pak jsme s pobavením začali sledovat obsluhu a sázeli se, zda je opilá, dlouhodobě na fetu nebo postižená. Na chvilku jsme se i zastyděli a řekli si, že pokud je postižená, jsme na majitele hrdí, že ji zaměstnává za cenu naprostého zmaru restaurace. Po dvouhodinové návštěvě jsme ale vytipovali jako nejpravděpodobnější variantu, že jde opravdu o narkomanku v odvykačce nebo snad i před ní. Dlužno podotknout, že slečna byla extrémně milá a úslužná, jen jsme s ní mluvili za celou dobu pouze třikrát, protože víckrát to nestihla.

 

Odešli jsme z nekuřácké restaurace ven na cigaretu. Přesněji dvě, tedy cca 20 minut. Po návratu jsme byli překvapeni. Na jednom stole zmizel jeden zapomenutý půllitr s pivem a byl nahrazen tácem plných příborů k vyleštění. Na našem stole byl doplněn jeden talíř a příbory. Vedlejší stůl začal večeřet. Opět bylo hrobové ticho, náhle proříznuté hlasitým telefonátem servírky skrčené za barem. Slyšeli jsme každé slovo. Vtipkovali jsme, že už možná objednává brambory na hranolky nebo nechává porazit zvíře na steak.

 

Čas plynul. Servírka zmizela na dlouhé minuty do kuchyně, kde jsme ji viděli diskutovat přes skleněné dveře. Až to přišlo. Obrovská plechová mísa na nožičkách, 1200g jídla, které radši popíšu jen telegraficky, neboť se mi na něj nechce znovu vzpomínat. Naprosto vše bylo chladné. Něco vlažné, něco studené úplně. Jeden by řekl, že šnečí slečna to nechala v kuchyni ležet dvacet minut. Jenže ona byla u dokončování.

Za 379Kč jsme obdrželi

  • grilované blátivé hovězí, ze kterého prýštila krev
  • vepřová panenka absolutně nedopečená a především neochucená
  • kuřecí steak bych si zvládl udělat lépe i na ohni v lese
  • zámecká zelenina byla ve skutečnosti ve vodě ohřátá mražená mrkvička a brokolička doplněná obří hlavou květáku. Neosolené, bez chuti a jak jídlo chladlo, naprosto nepoživatelné
  • Hranolky ušly. Protože byly teplé. Jako jediné. Sice nekřupaly, ale jíst se daly
  • Cibulové rösti byly sice kupované, ale aspoň křupaly. Doma bych je nejedl, ale zase mě neurazily
  • Nevěděl jsem, co jsou bramborové pusinky, teď už to vím a znovu to už nikdy nechci zažít. Rozkydlé opečené pusinky z bramborové kaše.
  • Smetanovo-houbová omáčka. Názor na to nemám, byly v ní dva žampiony či co, chuť nevábná. Jen dvakrát jsem omočil hranolku a dále neriskoval

Reklamovat? Radši utéct

A víte co? Skoro všechno jsme to jako typičtí čecháčkové snědli. Zaprvé jsme měli opravdu hlad a za druhé jsme si nebyli jisti reakcí slečny a nechtěli jsme ji rozhodit. Nakonec ať nemocná nebo v odvykačce, poctivě pracovala a byla extrémně milá.

 

A protože jsem byl u stolu s tchýní, ani jsem si nestěžoval, nemá konfrontace ráda a nemínili jsme si zkazit večer více, než už byl. Radši jsme se shodli, že jedeme do báru na panáka, abychom to spláchli. A po pár skleničkách jsme se celému večeru smáli. Napsat jsem to ale musel, protože jídlo bylo vysloveně o život a nikdo další by se takovou dálku trmácet neměl.

Štítky: MATŮV SVĚT

Komentáře