Pokrok nezastavíš: "Ten den, kdy potkáš babičku, jak si přehrává video z mobilu"

Jsou dny, které se zdají být každodenními a přesto jsou vyjímečné svými detaily a zapisují se do dějin. Takové dny si zaslouží být zaznamenány, aby je pokolení budoucí nezapomněla.

Dnes je takový nenápadný významný den a já si ho musím poznamenat. Ne, že by vás měl zajímat, ale mě rozhodně. Je to den, kdy se v temné předsíni rozezněla cover verze Halejuja. Melodie vábná si hrála tiše, nikoho nerušila, leč pohybovala se. Chodila si po předsíni, zakopla o koupelnu, aby se zarazila o zárubně nejzazšího koutu bytu.

 

Vydal jsem se tiše, po špičkách, po jejích stopách, abych ji nevyplašil. Tušil jsem, že když cestuje, mohla by zmizet stejně, jako unikátnost okamžiku, který ji spustil. A našel jsem ji opřenou o futra. Tedy ne melodii, ale babičku. Tiše zírala na nejmodernější zázrak století, smarphone. S brýlemi na špičce nosu připomínala nejchytřejšího z trpaslíků, Profu. Oběma ručičkama držela malý chytrý mobil jako veverka s oříškem a s lehkým úsměvem na tváři vychutnávala VIDEO na displeji.

 

Babička má chytrý mobil už několik měsíců. Jistě chápete, že je to krám, co se nechce nabíjet, každou chvíli si vyžaduje pozornost nějakými hláškami a vůbec je otravný. Protože je velký a neskladný, nehodí se vůbec k telefonování, k tomu slouží bohem zapomenuté véčko neurčité značky i původu, držící na zakoupené nové baterii několik dní nebo snad i týdnů, mající nezbytná pořádná tlačítka a především se vejde do každé kabelky, která zrovna dorazila z teleshopingu.

 

Po smrti stejně starého notebooku jako je babička a násilnému přizabití tabletu, se ale stal chytrý mobil jediným spojením babičky se světem. Rozumněj, babička není žádný kořen, co nevystrčí nos z bytu, ve skutečnosti je to moje matka, co takové označení dostala logicky od dětí a už jí zůstalo. Ale všechny ty teleshopingy se přesunuly na ten internet, komunikují tím ímeilem a tak je nějaká ta elektronická placka nezbytná, protože nakupovat se prostě musí. A navíc když už si ani pes nechce povídat, je přece potřeba si zahrát karty. Marně se snažím vybavit krásné okamžiky, kdy jsme naposledy hráli karty pěkně postaru, s těmi olámanými a odřenými kartičkami. Dnes jsou stále jako nové, jsou totiž elektronické a každý je hrajeme na opačném konci bytu. 

 

Vzala ho tedy na milost. Poctivě ho dvakrát denně strčí do dobíječky, připevněné jakýmsi klipsem k parapetu. Chodí okolo něj po špičkách, mrcha by totiž mohla klidně chcípnout jako předchozí notebook a tablet. Po prvotním seznamování beznadějným klepáním na displej jsem jí po několika měsících začal personalizovat plochu, naládoval patřičné aplikace se zprávami, kočičkami a emailem.

 

A pak to přišlo. Den, kdy si babička otevřela Prásk.cz a z něj si pustila veřejně první video. Trochu jsem ji vyděsil, když jsem se ve tmě přikradl až za ní a užíval si ten pohled. Následná hláška mě ale šokovala. "Budu si muset to video uložit, moc se mi líbí." Zalapal jsem po dechu a přemýšlel, jak babičce citlivě vysvětlit, že uložení videa z webu zase není tak úplně banální. Podívala se na mě a konstatovala: "Hm, nejde to jo? To je škoda".

 

Divíte se, že naše děti netolerují sebemenší výpadek systému nebo aplikace, když se s mobilem v ruce snad narodily? Stále vám připadá mobilní telefon jako malý zázrak a dobře si pamatujete okamžik zachrastění automatu na ulici, když jste do něj vhodili minci? Zapomeňte. Nemáte nárok na nostalgii, už i naši důchodci totiž považují smarphony za chytřejší, než jsme my všichni dohromady.

 

A ty, Microsofte, Google a Apple se snaž, babička si totiž to video, co se jí líbí, chce uložit jedním kliknutím. Je to přeci snad smartphone, ne?

 

P.S. Ta fotka je ukradená z internetu, naše babička je o moc víc šik. To jen abych doma nebyl bit :-) 

Komentáře