Staré dobré časy nezmizely, jedna dvoukoruna, která potěšila tři dobré lidi

Lidé jsou na sebe stále hodní, i dnes vám sami od sebe darují dvoukorunu z obyčejné lidské solidarity a ocukrují tak už dost sladký koláček. Znamenám si, abych si připomněl hned, jak budu nadávat na současný prohnilý svět. 

Zastavíte se v podvečer u pekařského stánku, aby jste doma udělali radost a přinesli "co vás cestou cvrnklo do nosu". Vybíráte koláček s borůvkami a oříškového šneka. V řadě stojící mladík se lehce ošívá, evidentně s myšlenkou, že by jste sebou mohli hodit, asi i on trochu spěchá. Věnujete mu omluvný úsměv a vzpomenete si, že doma není chléb. Bezmyšlenkovitě ho s pár drobnými v dlani přiobjednáte, aniž by jste počítali. Dojde na placení. 

 

Kouknute do dlaně a s úsměvem vyhrknete: "Jé, tolik nemám, chybí dvě koruny!" A než sáhnete po peněžence, nenechá mladík prodavačku ani hlesnout a beze slova položí na tácek vedle vašich drobných chybějící dvoukorunu. Prodavačka se na oba mile usměje a minci odmítá s tím, že ráda poskytne slevu.

 

V rozpacích nad obyčejnou pouliční lidskou solidaritou se ani neopovážíte namítnout, že jí není třeba, neboť v peněžence by se našly papírovky. S hřejivým pocitem a lehkou růží ve tváři srdečně poděkujete. Tři obyčejní lidé, jejichž kroky se na okamžik protnuly, mají hezčí den. Sbalíte sáček, popřejete všem hezký večer a odcházíte. Koláčky doma nějak dobře chutnají, i když pečené z rána, jsou nějak hřejivé. 

Komentáře