Svět je tak krásné místo k žití, slunečné dny v Karlíně

Jen málo stačí, ne příliš hřející sluníčko, co rozzáří ulice, pomalá projížďka kabrioletem ulicemi Karlína, kde se na jaře otevírá jedna hospůdka za druhou. Napadlo mě to právě na jedné z tříd, které vyrostly po záplavách namísto širokých silnic mezi starobylou zástavbou, která přežila vodu, jak tohle ještě nedávno nepříliš malebné místo začíná dýchat novým životem.

Ošklivý a špinavý Karlín, ostuda metropole, si začíná užívat své pozice nedalekého centra, nové bulváry začínají být obklopené zahrádkami, které se svitem slunce plní desítky zákazníků. V Karlíně je dnes, několik let po záplavách, cosi francouzského, mnoho zeleně a vzrostlých letitých stromů, stará zástavba doplněná novou dlažbou, čistými chodníky a úzkými vozovkami, kde auta projíždějí krokem a chodec, občan, obyvatel je opět pánem svého domova.

 

Projel jsem tu dnes třikrát dokola a pokaždé viděl jinou scenérii. Tu spěchající skupinu dětí ze školy, tu babičku s psíkem, stánek s buřty mezi dveřmi kostela, hlaholící zákazníky domácí pivnice. A každý z těch obrazů mi připoměl, jak relativní jsou dny, jak relativní jsou okamžiky krásy i neštěstí, jak relativní jsou chvíle života.

 

Mám v živé paměti obrazy hrůzy, unavených záchranářů převážejících babičky na loďkách, topící se pejsky, plačící děti hledající rodiče, polorozpadlé domy i zatopené metro. Mám v živé paměti, kdy metropole klečela na kolenou a volala o pomoc každého, kdo byl dost daleko od řeky a mohl přiložit ruku k dílu.


Tenkrát by mě i každému jinému přišlo jako rouhání, hledat v něčem zlém i něco dobrého. Těžko tu napadalo někoho v ty dny, kdy voda byla lidem až do druhého patra, že zase bude líp. A o mnoho líp. Těžko tu někoho napadalo, že Karlín bude tím Hrabalovým královstvím, tím městem ve městě, centrem centra a to právě a jen proto, že po něčem zlém přišlo to dobré.

 

A tak jsem jel Karlínem, užíval si sluníčka, poslouchal muziku a doufal, že právě tohle jsou ty moje dny, ty pěkné, co přišly po těch zlých, hodně zlých. A vyrazil jsem z Karlína, na cesty s modrým nebem nad hlavou a výhledem na lepší zítřky, které vždycky přijdou, i když se zrovna zdá, že je to nemožné

Komentáře