O ohnivé noci v Palmě jsem tady psal zvlášť – Nit de Foc má svůj vlastní článek a zaslouží si ho. Ale bylo toho víc, než jsem na Mallorce čekal: tenhle ostrov toho umí mnohem víc než pláž.
Byli jsme v devíti lidech na Santa Ponse, a mimo písku jsme strávili spoustu času i cestováním.
Jezdili jsme v půjčené Dacii Jogger pro sedm lidí a v autě běžely pořád dokola šílený songy od Mišky Jandy – včetně jedné, která se jmenuje prostě Mallorca. Po pár dnech ji uměl zpívat celý vůz. Je to přesně ta písnička, na kterou je sestříhaný klip v hlavičce.
Hrad, který je kulatý
Nad Palmou stojí Castell de Bellver a má jednu zvláštnost: je kruhový. Jediný takový ve Španělsku a jeden z mála v Evropě.
Zevnitř to funguje líp, než se dá popsat. Stojíte na kruhovém nádvoří, kolem dokola se táhnou dvě patra gotických oblouků, a nad tím vším trčí do modrého nebe válcová věž. Turisté po ochozu vypadají jako čárky.
Z hradeb je vidět celá Palma, přístav a moře až za horizont. Ten den kotvily v přístavu dvě obří výletní lodě vedle sebe. Z té výšky vypadaly jako dvě bílé cihly položené do zátoky.
Sóller, městečko, kde vám metr od stolku projede tramvaj
Odpoledne jsme vyrazili do Sólleru a to byla největší úžasný výlet celé dovolené.
Cesta tam vede vláčkem přes Tramuntanu. Z okýnka jsme viděli spoustu citrusů – pomeranče a citrony visely ve větvích tak hustě, že se stromy prohýbaly. Úroda byla ten rok očividně bohatá. Hezký doprovodný program, ale hlavní věc bylo až to, kam jsme dojeli.
Sóller je městečko v údolí sevřeném horami. Na náměstí stojí kostel Sant Bartomeu s obrovskou rozetou, kolem dokola rozložité platany a pod nimi kavárenské zahrádky se slunečníky – a přímo mezi těmi stolky se v dlažbě zatáčejí koleje. Sedíte u kávy a metr od vás projede tramvaj. Nad střechami vykukuje šedý vápencový štít Tramuntany.
Je to jedno z těch míst, kde člověk zapomene, že chtěl jít někam dál. Zůstali jsme tam přes hodinu, protože už zbývala jen jeden spoj zpět.
A pak ta tramvaj
Nasedli jsme do sto let staré dřevěné tramvaje a jeli sedmnáct minut dolů k moři. Oranžovo-hnědá, otevřená, s dřevěnými lavicemi a mosazným kováním. Drncá, houká, lidi si podávají ruce z otevřených boků. Nikdo nespěchá.
A pak se to otevře. Port de Sóller je téměř dokonale kulatá zátoka, sevřená kopci, s kotvícími loďkami uprostřed. Dorazili jsme přesně ve chvíli, kdy slunce zapadalo do ústí zátoky. Voda oranžová, kopce fialové, na pláži pár lidí ve vodě a několik dalších s telefony nad hlavou.
Načasovat tramvaj tak, abyste dojeli k moři hodinu před západem, vyjde skoro samo. Doporučuju.
Sto metrů pod Mallorkou
Na druhý konec ostrova, do Porto Cristo, za Coves del Drac – Dračími jeskyněmi. Tentokrát jsme jeli jen ve čtyřech: já, Míša, Nikolka a Betty.
Zajímavost, které jsem si všiml až doma při procházení souborů: videa z jeskyně nemají GPS. Telefon prostě neměl signál, protože byl sto metrů pod zemí. Až venku se souřadnice zase objevily.
Uvnitř je to les. Jinak se to nedá říct. Ze stropu visí tisíce stalaktitů tak hustě, že vypadají jako záclona – a pod nimi se otevřou jezírka v barvě, kterou byste sto metrů pod zemí nečekali. Blankytně modrá, průzračná, nasvícená zespodu. Hladina je tak klidná a voda tak čistá, že chvíli trvá, než poznáte, kde končí kámen a začíná odraz.
Ve spodní části je jezero Martel, jedno z největších podzemních jezer na světě. Sedí se v amfiteátru u vody, zhasne se – a po jezeře přijedou loďky s hudebníky, osvětlené zespodu. Vážná hudba, která se v té akustice nese úplně jinak než v sále, a odrazy světel se táhnou po celé hladině.
A po koncertu to nejlepší: jezero se dá přeplout. Sednete si do loďky a v tichu vás převezou na druhou stranu, pár desítek metrů pod stropem posetým krápníky. Trvá to minutu a půl a je to nejhezčí minuta a půl z celé jeskyně.
Kdybyste tam někdy byli: neodcházejte hned po prohlídce. Ta loďka je pointa celé návštěvy.
Poslední den, Bumblebee a jedna lítost
Poslední den začal líně. Jen dolů na promenádu v Santa Ponse.
Na chodníku stál pouliční umělec v kompletním kostýmu Bumblebeeho z Transformerů – žluto-stříbrný, dobré dva metry vysoký, s pohyblivou hlavou. Fotili se s ním úplně všichni, od dětí v kočárku po naši partu. Jeden z těch výjevů, které dovolenou fakt udělá nezapomenutelnou.
Kousek dál se pláž opírá o borovicový háj a jedna borovice roste tak nakřivo, že tvoří přirozenou lavičku nad pískem. Ve světle hodinu před západem jsme se pod ní vyfotili všichni. Devět lidí, devět modrých pásků na rukou, písek, borovice, moře.
Pak koktejly u bazénu v hotelu. Klid.
A pak jsme udělali chybu
Večer jsme nasedli do Joggeru a vyrazili do hor – do Valldemossy.
Valldemossa je kamenné městečko zaklíněné do svahu Tramuntany, jedno z nejhezčích na ostrově. Úzké uličky, kamenné domy s dřevěnými okenicemi, kartuziánský klášter, ve kterém přezimoval Chopin s George Sandovou.
Přijeli jsme v noci. Dali jsme si kávu na náměstí, prošli pár uliček – a všechno bylo zavřené. Krámky, klášter, všechno. Seděli jsme tam s kávou v úplně prázdném městečku a shodli se, že tohle jsme měli udělat přes den.
Byl to hezký večer. Ale je to jediná věc z celé dovolené, které doopravdy lituju. Do Valldemossy se jezdí dopoledne.