Z nového Blade Runnera vám zůstanou dva hlavní pocity. Především mohl být prostě kratší, chápete proč je dlouhý, ale nic se nemá přehánět. Druhý dojem bude hlubší, až umělecký, pokud máte mozek v hlavě, nezbyde vám než se zamyslet na podstatou lidství.
Nevím, jak se to stalo, ale původní Blade Runner, starý 35 let, mě naprosto minul. K doplnění mezery mě donutily až pozitivní recenze jeho pokračování s přídomkem 2049, tedy 30 let poté. Co bylo v kultovním snímku vykresleno surově až na dřeň, podává novinka ve stejně temném světle jemněji a citlivěji, ponechává diváka, aby si domyslel a domaloval pěkně sám.
K pomilování okouzlující policejní důstojník (Ryan Gosling) likvidující pozůstatky nekontrolovaně se citově rozvíjejících replikantů (čti lidských robotů) z prvního dílu, ač je sám robotem nové generace, se nepokusí zodpovědět nic.
Jsem rád, že jsem po delší době vyrazil do kina, vidět Blade Runnera 2049 doma znamená přijít o velkolepé vyznění práce filmařů i trikařů a také o brutálně temný a možná až ohlušující hudební doprovod od Hanse Zimmera.