Unikátů se sešlo hned několik. Především všichni jsme to dělali poprvé. Tedy že se mladí poprvé brali nebyl unikát, horší to bylo s týpí, které se šilo na zakázku pro tuhle a mnoho dalších svateb. Nikdo ho ještě neviděl stát a realizace se od představ hodně měnila a finále všichni viděli až večer před svatbou. A to byl průšvih. Velký průšvih.
Poprvé jsem také viděl svatbu na zelené louce, kam se vše muselo dovézt ideálně z Plzně, hůř z Prahy. Všechno znamená od snoubenců, hostů, dortu, výbavy i cateringu. A aby toho nebylo málo, od ranče na pastviny to bylo dalších dobrých pět set metrů, což způsobilo mnoho nachozených kilometrů a zábavných okamžiků.
Zábavný byl také přístup snoubenců, jejichž pohoda až salámovost mě vlastně vyprovokovala trochu jim vypomoci. Dlouhé měsíce to totiž vypadalo, že svatba sice má být, ale nikdo se neobtěžoval stanovit ani termín, natož začít něco připravovat. Až jsme se jednou při odpolední kávičce s Aničkou a Míšou zeptali, kdy že to vlastně bude a zda někdo vůbec ví co a jak. Blížící se svatební léto spustilo červenou žárovičku a začali jsme sršet energií, kterou jsme pomalinku zažehli i v Aničce.
Vynucená organizace
Z počátku chodila na naše domácí svatební meetingy pomalu s pláčem. Joelovi doma přednesené návrhy ho v poklidu obtékaly a jen pomalu a neochotně začal vnímat, že se něco bude dít. Až když jsem drsně stanovil termín telefonickou rezervací oddávajícího starosty, pochopil, že strká definitivně hlavu do chomoutu. K akci ho to ale ještě na mnoho týdnů neprobudilo.
O mnoho zábavnější to bylo o několik měsíců později. Svatba byla za rohem. Anička už byla ve smyku, pomalu chápala, že 50 hostů sto kilometrů od Prahy nebude vůbec prkotina a navíc už párkrát viděla rozpočet, který se od prvotních snů ořezával o každou zbytečnost, aby stejně dosahoval vysokých desítek tisíc. Naštěstí jsme měli jistého alespoň sponzora, babičku.
Ženicha probudily mimo kalendáře až zakoupené svatební šaty. Pochopil, že i on potřebuje nahradit běžné montérky a zaskočil s námi vyzkoušet první oblek. Příjemné odpoledne nastartovalo všechny. Náhle se z laxních novomanželů stali akční mladí lidé, nápady a úkoly připlouvaly a zase mizely. Míšovi svítila očička nadšením, ochutnávka koláčků rozezněla svatební chutě, stará známá květinářka ovoněla nevěstu první nabídkou růžových lístků.
Krotil jsem nadšení soustavným sepisováním seznamů úkolů a možných zádrhelů. Nejvíce mě děsilo samo indiánské týpí, které existovalo ještě týden před svatbou jen v tátově hlavě a šilo se a šilo. Ani on sám si nedokázal představit konečný výsledek. Stanovil jsem krutopřísně deadline, vše musí stát načisto týden předem a projde ohněm Joelovy rozlučky se svobodou. Víte k čemu jsou hraniční termíny? Aby se nikdy nedodržely.
Rozlučka
Na rozlučku jsem dorazil až v sobotu. Chyba. Parta zubožených kamarádů večerní pitkou se motala po louce a společně se zoufalým a jediným střízlivým otcem vzpřimovala a zase bourala obří klády. Týpí se postavila a zase zbourala, pak přemístila a nakonec spadla. Velká zábava. V neděli odpoledne už stály dva hlavní i dva ubytovací stany. Chyběl však nejpodstatnější spojovací prvek mezi nimi, jenž měl určit, kolik místa vlastně bude k dispozici. Teprve se zaměřoval, což předurčilo naprosto všechny naše budoucí problémy. Ušitý a vzpřímený byl totiž až večer před svatbou.
Netušíc, jaký prostor vlastně dostanu, v přilehlém seníku jsem na malém prostoru vymyslel barovou chillout zónu, budovala se mezi poházenými lahvemi, hromadou vos a vypitých sudů piva, aby se stala středobodem celé svatby a nechtěně vytlačila hosty z týpí, ze kterých se náhle stalo spíše zázemí. To jsme však měli zjistit až následující pátek, když už bylo pozdě. Rozdali jsme si úkoly pro dokončení stavby.
Zoufalství
Na místo jsme s Míšou a Aničkou odjeli už ve středu s perfektně vyladěným plánem na přípravy. Vše mělo klapnout. Středa rozkoukání, čtvrtek zdobení a nákupy potravin, pátek příprava rautu a pohodová sobotní oslava. Komfortnější plán vymyslet nešel. Z úkolů však nebylo hotovo nic a hlavní architekt se věnoval vlastnímu zaměstnání. Horečně se začal stavět bar a montovat latríny. Ve čtvrtek nebylo co zdobit, chyběl spojovací stan. Dorazil v pátek a stavěl se celý den hluboko do noci, pokládalo se pódium, abychom zjistili, že máme nečekaně obří prostor, do kterého není naplánována žádná pořádná výbava.
Druhým zoufalým deadline byl den svatby v jedenáct, hodinu před příjezdem hostí, kdy ještě všichni pobíhali v montérkách, spocení a uhonění. Z pečlivě promyšleného plánu nezbylo nic. Domluvení rodinní pomocníci na obsluhu nedorazili a já to mezi tisíci nedokončených drobností sotva zaznamenal. Domluvená schůzka personálu neproběhla, což se nám mělo stát osudným. Fungoval jedině bar, do kterého jsem dosadil kamaráda Marka, přijel s předstihem a vše si připravil.
V půl dvanácté jsem vyhnal všechny z placu a šli jsme se rvát o koupelnu. Jedinou spokojenou v té chvíli byla líčící se nevěsta, zavřená s družičkami v ložnici. Začali přijíždět hosté. Měli dostat na uvítanou polévku, vařenou macechou Lenkou za hluboké noci, která si ale klidně během pár hodin zkysla. Všichni zůstali hlady až do rautu.
Všechno začíná, hlavně chaoz
Obřad ve dvě byl kouzelný, nevěsta v kočáře, slzející ženich, fotky s bublifuky. Ve stresu jsem se sice za celé měsíce zapomněl zeptat na svatební hudbu, tak jsem si dal sprint (no sprint, představte si mě sprintovat :-)) po pastvinách k přijíždějícímu kočáru, abych zjistil, že je to nevěstě fuk. Pak se stres rozhořel naplno. Michal s Petrem odešli servírovat raut, dřív než se vyfotili na společnou fotku. Nebyl totiž kdo by ho donesl, pomocníci nedorazili. To jsem netušil, že fritéza přestala fungovat a řízky smažil nebohý teenager Petr pěkně postaru na pánvičce. Joel je původně nechtěl vůbec, nakonec se o ně strhla rvačka a zmizely za 5 minut. Vlastně stejně jako celý raut, tuny jídla v kuchyni neměl kdo takovou dálku doplňovat.
Bratr David měl být DJ, nainstaloval hudbu a chudák dostal na starost hlavní chod, prase na grilu, aniž by to někdy dělal. Ještě ve tři bylo syrové. Panoval hlad. Nikdo si nestěžoval, ale my to věděli. Museli jsme ale zvládnout ještě jeden úkol, převzít a vyzdobit hotelový pokoj o dvě vesnice vedle na svatební noc. Nakonec jsme byli s Míšou hodinu pryč. Hodinu, kdy se rozjela zábava, všichni začali pít a okusovali syrové prase, hodinu, kdy měl startovat program a fotokoutek. Hodinu, ve které se přehřála prodlužovačka a vypadl proud. Přijeli jsme do ticha. Lomozící dav tancoval za zvuků chraptících mobilů. Hodinu, kdy ženich spokl jednu ze stovek obtěžujících vos a dusil se, nevěsta z toho dostala migrénu. Seděl jsem bezradný a bezmocný. Organizaci převzal Michal, patří mu velký dík, asi bych se tiše opil v koutku. Trvalo další půlhodinu, než jsme proud natáhli. Přijel dort.
Ženich doma dostal od táty "chemický bazén", dodnes se bojím zeptat, co to bylo, ale poblil se a pak se novomanželé objevili, jako by se nic nestalo. Zábava se znovu rozjela. Kamarádka Renata s manželem Jirkou dozdobili dort, krájení bylo fajn, lidé přestali omdlívat hlady. Jirka s velkými zkušenostmi převzal prase a nakonec jsme se dočkali i masa. Míša bleskově donutil vyfotit všechny účastníky ve fotokoutku, aby postupně dopsali svá přání do knihy hostů. Nakonec se dostalo i na házení květiny a jedinou zábavnou hru z celého programu Kočár. Pozdě večer už se začalo nenápadně šetřit i s alkoholem, všichni asi proti předpokladům zaháněli hlad chlastáním. O půlnoci jsme značně upraveného Joela s Aničkou vyexpedovali ke svatební noci.
Kolik zbylo jídla ani nechcete vědět, druhý den brzo po ránu jsem vyrazil na bojiště, nakrmit a obstarat budící se zombie a rozehnat mraky vos. Znovu se začínalo pít a jíst. Načal se další sud piva. Okolo poledne jsme vyrazili vyzvednout zářící nevěstu, která si místo noci užila spíše svatební dopoledne v posteli pokryté růžovými lístky. Zdáli se šťastní a snad zůstanou po další léta.