Rozvod
Sem nepatří citovat ty hloupé věty o dlouhodobém rozvratu manželství, citu i domácnosti.
Sem nepatří ni komentář myšlenek a názorů na institut, o němž každý doufá, že ho nepotká a on je přitom všudypřítomný jako smrt se svou kosou.
Sem nepatří ni komentáře divného rozpoložení, kdy už měsíce myšlenky běhají mi jinde, v jiném městě, u jiného člověka, jenž aktuálně ublížil mi daleko víc. Víc než rozvod manželství, které by mělo mít váhu větší, leč právě teď a už dlouho nemá.
Leč nebolí
Chci rozhřešení. Zpověď. Nevím proč ji psát sem a proč veřejnou a sebemrskačskou, proč dobrovolně nechat se pranýřovat. Ale chci to. Snad proto, že to jinak než písmeny neumím.
Zvláštní, jak ztráta nečeho podstatného může vyvolat dominovou ztrátu jiného, možná ještě podstatnějšího.
Zvláštní, když člověk ztratí lásku, snadno ztratí i víru.
Zvláštní, jak křišťálově jasné pak mohou být věci dosud zahalené v mlze, jež nešla dříve rozhrnout.
Ničí mě posloupnost věcí, jenž si sama žije svým životem.
Kdybych sám jak nerozhodný kůň s rozvodem neotálel a zjistil jen o pár měsíců dřív jeho osvobozující sílu, pravděpodobně neztratil bych to, oč jsem díky hloupé mlze přišel. Avšak mlhu nebylo možné prohlédnout, dokud jsem neztratil to, co mi ji pomohlo rozehnat.
Až ztráta cenného ukázala vyprahlost toho, co dříve se cenné jevilo.
Zvláštní, jak osvobozující a zároveň prázdný je výsledek, jemuž zřejmě v zápletce nerozumíš ty ani já.
Samota
Je to ta, jenž mi ji žena doživotně prorokovala mezi balíčkováním ponožek?
Je to ta, která mi kazí slunečné dny a vytváří mraky na křišťálově modré obloze, když jen vzpomenu si na západ?
Je to ta, které se každý bojí a nikdo ji nežádá a mě dnes ničí a léčí současně?
Zatím je bolestná
Ne však z rozvodu, u kterého, ač cítím zvláštní odpor obou stran, u kterého, ač cítím zbytky neochoty pohřbít půldruhé dekády do bažiny zapomnění, není mu již cesty bránění.
Nehlodá mě samota prorokovaná, ani samota vyplývající z nocležnictví uvnitř potemnělého baru.
Sobecky mě hlodá samota vynucená, odstrčení zpět do Prahy, zabouchnutí dveří láskyplného a teplého domova tam, kde mi byl jen krátká dvě léta dopřáván.
Ptám se proč neželím rodinného krbu, proč smutním nad ztrátou nestálého, což zřejmé bylo od prvního zakřičení nočního ptáka tehdy v hluboké zimě roku 2008. Proč želím náruče nejisté před jistou, náruče nevyzrálé před stálou.
Avšak v lidském teplu a vřelosti to celé tkví. Na jedné je vřelost nehasnoucí a na druhé jen řev řvoucí, na jedné láska a obava a na druhé jen peněz ostraha.
A to mě pálí, to mě ničí, to mě bolí. Pak nezbývá místa pro boj marný s papírem rozvodovým.
Kdyby snad přišel v den, kdy by v mém srdci páchal škodu jen, bojoval bych s jeho jedem.
Ale v den, kdy můj žal je stále vrchovatě naplněn, nezbývá sil ni místa a je třeba vyletět z hnízda.
Válka u konce
A tak se snad uzavírá válka MatKalových. Vlastně nečekaně. Několik rozchodů už válka přečkala a několik bitev společně vyhrála. Jen tahle se zdá poslední. Není už totiž nikdo, kdo by bojoval, vzdával se a vyhrával.