Řecký ostrov Korfu má skvělou pověst. A my se nestačili divit, kde k ní přišel. Je sice pravdou, že je díky své poloze nádherně zelený, ale my za přírodou příliš nevyrážíme a pradu povědíc, zdá se nám v celém Řecku docela stejná.
Tentokrát jsme vyrazili jen ve dvou, s tchýní. Míšánek se právě vrátil z důchodcovské dovolenky s kamarádkami, a tak jsme ho nechali doma a vyrazili bez něj. A byla to dobrá volba. S Danou byla tradičně sranda, nenechali jsme se rozhodit ani tím, že jsme skončili "na konci světa" v zapomenutém resortu na absolutním jihu ostrova s výhledem na pevninu, kam jsme dorazili z letiště po půldruhé hodině klikatými uličkami, kde měl autobus problém se vůbec vytáčet.
Z týdenní dovolené stojí za zmínku snad jen návštěva rádoby zábavního městečka Kavos, kam jsme poprvé dorazili ucapkaní pěšky z hotelu a na podruhé už jsme si radši půjčili oslňující Daewoo Matiz, které pamatovalo ještě mnohem a mnohem lepší časy Korfu.
A s ním jsme také vyrazili na jediný možný výlet do hlavního města Kerkyra s dvěma strážními pevnostmi, z nichž jsme navštívili jen jednu, udělali si obligátní fotky na sociální sítě a vydali se do městečka nakupovat cetky. Kerkyra byla prý čtyřista let v područí Benátčanů a úzké příjemné uličky to potvrzovaly. Leč projít se dá za pár desítek minut, kdy obchod střídá obchůdek nebo kavárnu, ale nic oslňujícího nenabízí.
A tak si z celé dovolené odvážíme jen lehké opálení, neboť ač všude jinde vládly třicítky, Korfu nás odměnilo značně proměnlivým počasím. A pak vzpomínku na nového kamaráda Martina, který nám svým příjezdem v půlce týdne rozjasnil celý zbytek pobytu, svou nabitou dobrou náladou strhnul celé naše patro hotelu a donutil nás dělat vylomeniny jak za mlada. Až jsem si z toho rozmlátil koleno :-D.