Krátký výlet plný zážitků
Odpoledne nasedneme na Ruzyni do letadla, za dvě hodiny přistaneme na Heathrow, kde nás vyzvedne najatá limuzína a odveze do luxusního hotelu. Večer odjedeme metrem přímo ke kinu Odeon, kde se budeme bavit až do rána na párty. Ráno se celí rozlámaní probudíme, po snídani snad stihneme v kocovině několik památek a v podvečer zpět limuzínou na letiště a domů.
V mém životě ale nic nedopadne podle plánu. První náznak přišel už v Ruzyni, kdy nás musel vyvolávat jmenovitě rozhlasem celník, abychom se dostavili k závěrečnému odbavení. Výchovný pohled zodpovědnějšího Jindry, který mi předem říkal, že máme zpoždění, jsem si měl ještě dosyta užít.
První let nás uchvátil na celý život
První dojmy z Airbusu A320 byly příšerné. Celé to vypadalo jako velmi přeplněný zájezdový autobus, sedačky byly namačkány ve dvou řadách po třech tak těsně, že s mým rozsáhlým pozadím byl vůbec problém se prodrat na místo. Pás nešel zapnout, jako by mě chtěl přesvědčit, že s tou tloušťkou už mám konečně něco dělat.
Usadili jsme se.
Dostal jsem extended seatbolt - tedy nastavovač pásu pro těhotné a mamuty. Start letadla byl jednoduše impozantní.
Chvilku si funělo, pak odhráblo jako naštvaný bizon a najednou jsme sváděli souboj s větrem. Od té doby miluju ten pocit zamáčknutí do sedačky a už předem jsem se začal těšit na cestu zpět. Žádné moje sportovní auto tohle nedokázalo, ramena zamáčklá do sedačky, tvář podivně zkroucená vlivem odstředivé síly a pocit euforie.
Letadlo se odlepilo od země, chvilku bylo vše vidět jako z kolotoče, pak jako z vysokého věžáku a najednou . . Země byla nekonečně hluboko a prudce se vzdalovala. Euforii nahradila na pár vteřin úzkost z výšek a strach z pádu, letadlo občas poskočilo, jako by stále jelo po nerovném ruzyňském asfaltu a také se několikrát vysloveně propadlo.
A pak klid. Zazněl gong a ti zkušenější se již začali rozhlížet po občerstvení, začal běžný šum jako na palubě zájezdového autobusu. Byli jsme jako děti. Oba cestujíc poprvé něčím tak obrovským a přitom tak malým, něčím tak zázračným a přitom tak běžným, jsme se radovali z každého mráčku, fotili letadla křižující naši trasu, malé budovy v nedohlednu na zemi a především překrásný výhled.
Ještě jsme nezažili přistání a už jsme rozebírali, jak si zítra užijeme další start. Londýn se rychle blížil, není to dlouhá cesta. Napili jsme se kávy, vyposlechli pár skladeb ve sluchátkách a najednou přistávali. Stejně hladce a stejně překvapujícně.
Londýn, sen každého evropana
Černošský řidič nás čekal na letišti. Nepřijel sice limuzínou, ale svezení z hodinu vzdáleného letiště až do samotného centra Londýna v Oplu Omega nás nerozhodilo. Nadšeně jsem obdivoval památky, projel okolo Big Benu a nasával zvláštní neopakovatelnou londýnskou atmosféru historie a tradice. Všechno se mi zdálo osobité, jako by odolávalo globalizaci.
Hotel byl honosný. Dominanta Russel Sqare měla podle Jindry 360 pokojů a byla neustále hustě obklopená červenými dvoupatrovými autobusy. Slíbený luxusní apartmán byl spíše jednoduchý pokoj pro služku s okny do dvora, kde hučely desítky klimatizací a vytvářely podobně nechutný zvuk jako trumpety na mistrovství světa ve fotbale. Viděl jsem už o mnoho lepší s méně hvězdičkami. Ale co, řekl jsem si jako vždy, nepřijel jsem do hotelu, ale do Londýna.
Cestou na premiéru nás čekalo setkání s metrem. Tedy podzemkou. Je úchvatná, sotva se vejde do miniaturních tunelů, propletená v mnoha trasách obří metropolí, stísněná, lidská a především zatraceně drahá. Celodenní lístek stál jen o málo víc, než jednorázové jízdné o tři zastávky dál a měl hodnotu hodně dobré večeře v restauraci.
Setkání s Cruizem a Diaz
Dorazili jsme na akci. Celé náměstí okolo Odeonu bylo uzavřené, po chvilce čekání jsme mezi proudem celebrit oblečených do nejvybranějších rób proklouzli na Red Carpet, tedy červený koberec. Tady jsme si pod reflektory televizních kamer a cvakajících fotoaparátů mohli potřást rukou s Tomem Criuzem. Byl však v jednom kole, nestíhal se fotit a podepisovat, neměli jsme odvahu se vmáčknout mezi všechny gratulanty a další patolízaly.
Vypadal staře až do chvíle, než jsme na druhém konci zahlédli Cameron Diaz. Zdála se, že už by akční filmy hrát rozhodně neměla a střihnout si v právě uváděném Knight and Day mladou třicítku byla zbytečná odvaha.
Na premiéru jsme čekali jak se sluší hodiny. Začala až hluboce večer, uvedená několika slovy hlavních aktérů, kteří se okamžitě zdekovali Mercedesy pryč a počítám, že ke konci filmu už byli nad Atlantikem. Možná se báli reakce diváků a kritiků?
Film byl sám o sobě parodií na Jamese Bonda, dokonce se snad bojím, zda to Cruis s režisérem nemysleli vážně. Poskakování po jedoucích autech, střelba ze dvou samopalů na střeše auta na mostě a vybíjení nemohoucích goril po desítkách nelze jinak nahlížet.
Utekl jsem. Bylo mi blivno. Vzduch byl hrozný, nepomáhaly ani přiložené lahvičky s vodou. Seděl jsem desítky minut v únikovém prostoru až jsem se rozhodl, že odejdu úplně. Zadním traktem jsem se jako ve filmu protáhl na hlavní ulici, obsadil první kavárnu a čekal jsem na Jindrův hovor. Nebyl nadšený ani z filmu, ale ani z toho, že jsem odešel. Pro něj tak typické.
Procházeli jsme se po Trafalgaru, fotili jako turisti, navštívili Picadilly sqare a docela dobře se bavili. Nakonec jsme šli spát. Ne, že bych samozřejmě necoural celou noc, ale věděl jsem dopředu, že sebou mám společníka, který má krátkou trvanlivost.
Ranní Londýn před odletem
Óoo ta snídaně. K dispozici kontinentální a nebo národní. Hmmm. I kdybychom věděli, jak bude důležité se ten den dobře najíst, stejně bychom toho už více nesnědli. Křupavá slaninka střídala kávu s mlékem, ovocným salátem a vajíčky ve všech podáních.
Toužil jsem po výletě po Londýně v otevřeném autobuse. Výletní dvoupatrový bus stojí pro všechny linky brutálních 25 liber. Jindra se nedal přesvědčit. Především že to bylo drahé, ale hlavně proto, že on je zvyklý všude chodit s předstihem, hlídat čas a nerad se zpožďuje. A po svezení autobusem by to na letiště bylo jen tak tak.
Jak tristní se ještě ukáže hlídání času, hi, hi, hi.
Autobusu jsem se vzdal. Prošli jsme pár okolních ulic a posadili se na poslední kávu v parku mezi veverkami. Ozval se řidič, přijel o hodinu dříve a Jindra měl možnost procvičit si jazyk v praxi. Cestou jsme se zastavili u Backinghamského paláce, dorazili na letiště a s pocitem dobře stráveného víkendu se začali odbavovat.
Odbavení jen pro dospělé a zodpovědné
Na Heatrow není odbavení úplně dětskou záležitostí, člověk si musí sám vytisknout palubní lístek a pak si odbavit zavazadla. Člověk také musí poctivě číst každou ceduli, zejména tu, kde se uvádí, že Security control, tedy pasová kontrola si vyžaduje navíc 35 minut času. Asi jsme měli být poučeni už z Ruzyně, že létání není díky nablblým teroristům holubník, asi jsme měli chápat, že u Britů je 35 minut opravdu 35 minut a ne 39 minut.
Jenže jsme poučeni nebyli.
Nechtělo se nám do mezinárodní zóny, poučeni z Ruzyně jsme se domnívali, že je hnusná s několika obchůdky a že tam tvrdnout dvě hodiny nechceme. Nakoupili jsme pár posledních suvenýrů, utratili poslední libry a narovinu se docela těšili domů. Posadili jsme se na lavičku a začali si prohlížet fotky z výletu a vyprávět zážitky.
Časonoš (odvozeno z fotbalového vodonoš) občas hodil pohled na hodinky a já naprosto klidný čekal na odlet. Klidný jsem však být neměl. Na hodinkách byl totiž pražský čas a ačkoli to časonoš dobře věděl, svádělo to k omylu. Prodloužená doba na pasovou kontrolu nám také byla známa, ale prostě se to sešlo a bylo . .
Chceš letět? Včas nebo nikdy
Zvedáme se a přistupujeme k odbavení. Kontrola nás s milým pohledem posílá zpět do haly k okénku H7 nebo C9 či které to vlastně bylo. Odtud nás s neméně příjemným výrazem odesílají do zóny E. Už blížíc se jsem začal tušit, že fronta na několik desítek minut nevěstí rozhodně brzký odlet.
Rychle jsem zareagoval, tušíc, že tady už je zle. Běžel jsem zpět na pasovku, počítač tam ale řekl rezolutní ne, běžel jsem na H7, kde Staník odmítl udělat Čulibrka a tak se zklesle vracím do zóny E, kde se mění zoufalé touhy odletět pomocí nabitého bankovního konta na realitu.
Všechno vylejt, gumičky měly 4 minuty zpoždění a nepoletí nikam . .
V zóně E najdete jen dva výrazy. Zoufale stažené lícní kosti, pláč a zoufalství. Na druhé straně tvrdý až nekompromisní soucitný výraz pracovníků British Airwais, kteří se vám snaží bez velkých emocí pomoci. Stojíte ve frontě a připravujete si sérii výmluv, proseb, oprašujete jazyk a ladíte scénku, jak obměkčit obsluhovače, aby jste skončili doma a ne na lavičkách terminálu 5.
Naše letadlo s ohlušujícím rachotem právě odlétá nad našimi hlavami. Po celou dobu se modlíte, aby podobné letadlo stálo za rohem a přebukování letenek nestálo majlant.
Pak dojde na realitu. První letadlo až zítra, dnešní letenky jsou DOWN.
"Excuse me? What is DOWN?"
"Down is down, KO, kaput."
Letenky měly najednou hodnotu papíru.
"And new tickets?"
"Yes, 220 pounds per person"
WHAT??????
Konsternováni jsme odstoupili od přepážky. 220 liber, tedy pro dva něco okolo 12 tisíc korun za 4 minutové zpoždění. Hroutili jsme se postupně. Já se zasekl, odmítl jsem to uhradit. Radši bych jel stopem.
Jindra začal panikařit, chtěl prostě domů za každou cenu. Uklidňoval jsem ho. Tohle má jistě lepší řešení. Minuty ubíhaly. Nefungoval internet. Házeli jsme do automatu připojenému k místním počítačům zbytečně peníze a nic. Až pak, najednou jeden z nich. Libru za deset minut, zloději. Začal jsem shánět jinou leteckou společnost. Charterový let, jiné letiště, autobus, trajekt, osobní dopravu, spolujízdu, vrtulník, raketoplán.
Vše obsazeno.
Začínm panikařit i já.
Bylo pozdě večer a na našich bankovních kontech nebylo dost peněz. V kapse poslední pár českých korun, které po výměně v Exchange na letišti vydaly na 2O liber, neuvěřitelně zlodějský kurz 45Kč/libra.
Všichni kamarádi v čechách jako sýkorky poletovali a sháněli letenky nebo peníze. Marně.
Hluboká noc. První kamarád mi odesílá online peníze ze spořitelny, nepřipisují se.
Hroutím se. Teď je to Jindra, kdo mě uklidňuje. Nejde to, emoce jsou silnější.
Vím, že už zítra to bude zážitek dobrý leda jako vzpomínka zapsaná na blogu, ale přesto jsem na pokraji sil.
Noc na letišti jako z filmu
Uléháme na lavičky jako Tom Hanks ke své první noci na terminálu 5. Doufáme, že bude poslední. Dobíjíme mobily z náhodně objevené zásuvky a každých pět minut ruinujeme svá telefonní konta připojením do banky v očekávání peněz.
Usínáme.
Ráno je moudřejší večera, ale první letadlo nestíháme, peníze ta novověká Spořitelní banka stále nepřipsala. Mamka se sestrou letí na pobočku skládat hotovost. Jindra má první úsměv, přichází zpráva z banky o připsání peněz. Jdeme znovu na prokletou zónu E.
Vyjednávání se ujímám já, s plačtivým tónem, sklopenýma očima a omluvnou srbochorvatskoegypštinou se domáhám slevy. Vyprávím příběh o hloupém bačovi z Prahy, co neumí snad slovo anglicky. Dáma se poprvé usmívá, ledy jsou prolomeny, vypočítává letenky na večerní let na 256 liber celkem. Podíváme se na sebe s Jindrou snad se slzami v očích. Úleva byla obrovská.
Dáma počítá dál. Švitořím jako pitomec cosi o spokojené manželce, která mi méně vynadá za hloupost. Přichází přepočet ceny. S Jindrou jsme si za celá léta nebyli nikdy tak blízko, snad ruce bychom si stiskli. Pokud by vlas upadl, byl by slyšet po celé hale. Žaludky jsou sevřené, ruce v pěst.
Dáma zabručí: "Ooo, chybička se vloudila."
Zaškrtím ji? Nenávidím brity . .
"Ooo, vyšlo to ještě levněji! Pouze 196 liber? Jak je to možné? Musím to znovu přepočítat"
Nic nepočítej, nebo na tebe skočím a budu zlý . .
"Ooo, je to tak, pouze 196 liber"
Kdyby nebyla tak stará, skočil jsem a dal ji pusu.
Nálada se zvedala s přibývajícím sluníčkem. Panika byla pryč a už odpoledne se zdál příběh růžovější a už k zasmání, kdyby nestál náhle 6000Kč. Teprve před odletem jsme zjistili, že jsme nic nejedli a pili jen kávu. To asi ta výtečná hotelová snídaně. U odbavení jsme byli první. Na pasové kontrole vzápětí.
Mezinárodní zóna v Londýně pohádkou
Sem jsme původně nechtěli, a proto nám uletělo letadlo. Jenže to tu nevypadalo jako na Ruzyni. Ve skutečné mezinárodní zóně jsme oba jako letečtí benjamínci žasli nad obřím supermarketem, naplněným až po střechu zbožím, jídlem a pitím. Tady jsme mohli být už včera s předstihem a užívat si nákupů, namísto tvrdých laviček v odletové hale, které nás stály tolik peněz a nervů navíc.
Vzlet byl úchvatný, noční let ještě víc. Letuška jako by vytušila stres posledních 24 hodin, zásobila mě nad plán whisky, nad Prahou jsem vnímal už jen brukot motorů a ve sluchátkách Eminem: Im not afraid.
Pilot zhasnul osvětlení, v potemnělém letadle byla za okénky vidět jen noční zář Prahy a v odlescích šťastný Jindrův úsměv, že je doma.