Sbaleno má Míša za patnáct minut, to už víme, je trénovaný. O hodinu později už jsme si to ševelili po dálnici na prodloužený víkend. Ubytko se hledá za jízdy a ukazuje se, že tenhle nápad jsme nedostali sami. Ceny šílené a přesto všude vyprodáno. Nakonec máme hotel v nedalekém Lignanu, které má nádhernou promenádu, o mnoho hezčí než v Bibione. Ale i tam jsme se podívali, navštívili trhy a díky dopravní zácpě neviděli moře, které před mnoha lety bylo oblíbenou destinací Čechů. Dnes tu češtinu moc nepotkáte, ceny jsou opravdu šílené.
Jeden večer jsme si udělali výlet do místního lunaparku. Ukázalo se, že šlo spíše o provinční pouť, která byla naprosto prázdná. Brzo jsme poznali proč. Mraky krvežíznivých obrovských komárů nám daly jasně najevo, kdo je v místě pánem a tak jsme utíkali stejně rychle, jako jsme přijeli.
Takže mimo promenády byl nakonec největším zážitkem výlet městem malým vozítkem, které se ploužilo ulicemi ohromující rychlostí lidské chůze za šíleného troubení pobouřených pološílených italských závodníků.
A pak nastal ten den. Vyrazili jsme lodí do Benátek, které jsme nikdy neviděli. Navštívili jsme oba přilehlé ostrovy, sklářský i krajkový a nakonec v podvečer dorazili až do města. Chtěl jsem se svézt v gondole, ale ohromující cena mě přesvědčila, že se radši projdeme uličkami okolo kanálů pěšky.
Cestou zpět jsme chtěl Míšovi ukázat Hitlerovo Orlí hnízdo v Rakousku, celou cestu jsem mu vyprávěl, abych ho navnadil a když jsme dorazili na místo, v ten den bylo zrovna zavřeno. Zklamání veliké, ale zase motivace na další výlet.