Samotný festival je vždycky událostí, je jiný než všechny ostatní, čistější, milejší a vřelejší. A také pestřejší, dává vybrat všem komunitám, všem zájmům a tak se tu setkávají generace i kultury.
I proto ho mám rád a proto jsme na něj vyrazili, ač mezi námi byl generační rozdíl. Vyrazili jsme naší Mazdou MPV, což by se nezdálo tolik důležité, ale v příběhu to hraje hlavní roli.
Festival na plné pecky
V sobotu šlo všechno jako po másle, ubytovali jsme se ve věži s výhledem, stihli jsme odpolední koncerty, vyslechli produkce ve Stodolní, patřičně se opili a brzo k ránu, už za bílého světla, jeli tramvají na hotel. Sama cesta byla životním zážitkem, který by si jistě zasloužil vlastní článek, ale o tom jindy nebo snad radši nikdy.
Neděle patřila k těm ošklivým dnům, nejen proto, že se jede domů a výběr koncertů už nebývá buhvíjaký, letos i kvůli velkému dešti. Odstavená Mazda byla přichystána na parkovišti za festivalem, aby sloužila jako improvizovaný stan. Z posledních koncertů zbyla Lucka Bílá a Sinead O´Conor. Obě hvězdy od sebe s velkým rozestupem dělil déšť, Lucka byla obdarována spíše bouří, při které na nikom nezůstala nit suchá. Vody bylo tolik, že mi po břiše stékaly potůčky až přímo do trenýrek, na jediném místě, kde se dal ukrýt v suchu můj milovaný komunikátor.
To léto bylo prostě plné zářivého slunce i když pršelo.
Vzdali jsme to. Utekli zbaběle do auta, kde jsme se vysvlékli až do naha a naházeli na sebe zbytky suchého prádla, jež zbylo po taškách. Ale odjet se nám z Ostravy nechtělo a tak jsme autem objeli řeku a vydali se ke druhé stage za závěrečnou hvězdou, jež měla koncertovat pozdě večer.
Osudové lumpárny z nudy
Zbývalo ještě mnoho času. Ke stage se přijíždělo od dálnice z dolíku, na jehož samém dně se krčila malá benzínka. Pod její střechou se tísnilo několik zoufalých vozů, které se bály vyrazit ven do několika centimetrové záplavy. Jen my jsme vyváděli jako děti, vjížděli do jezera stále větší rychlostí, voda se rozstřikovala mnoho metrů do výšky okolo nás a každým dalším sjezdem z kopečka se dvoutunový kolos vřítil do obří kaluže stále větší rychlostí.
Řidič měl asi dbát opatrnosti, měl vědět, že neplave na škuneru ale v autě, měl předpokládat odpor japonské techniky, ba měl i několik pádných důvodů chovat se rozumně.
Nechoval.
Nebral v potaz postupně mizející zásobu nafty ani havariiní stav baterie, která v sobě vždy měla proudu na jedno či dvě nastartování a pak se na dlouhé desítky minut odporoučela k odpočinku. Nebral v potaz ani to, že nafta byla vypočítaná přesně na zpáteční cestu tak, aby vystačila k první benzínce s rozumnou nekořistivou cenou nafty.
Temnou nocí domů
Koncert O´Conor nestál za nic. Konstatovali jsme, že dáma už je v letech a s přibývajícími křížky na hrbu se vrací zpět ke své kariéře písničkářky, slyšet pořádně nebyla a ani největší hity nikoho neuspokojily. Vlastně to byly promarněné dlouhé minuty, které jsme mohli v klidu strávit na cestě domů. Však nás také čekalo více než 350 km.
Výjezd z Ostravy byl bezchybný, topení sálalo a sušilo mokré svršky, jen boty pořád čvachtaly jak Titanic po nárazu do ledovce. Mazda se jevila jako bezchybný společník na letní vodní radovánky, neprotestovala a ševelila si po dálnici těšíc se na příděl čerstvé potravy.
Jen ukazatel nafty byl zmatený. S přibývajícími ujetými kilometry ukazoval nafty stále víc a víc.
V první chvíli nám to přišlo směšné, zřejmě jsme vyrobili perpetum mobile. Později jsem váhal, zda jsem snad do nádrže zběsilou lochnes jízdou nenabral vodu. Jenže auto jelo jako po másle a tak se ze stále vztyčenější ručičky stal střed humoru. Díky tomu jsme však naprosto ztratili pojem o skutečném stavu nafty v nádrži.
Kolíbal jsem se myšlenkou, že Mazda při docházející šťávě vždy dala předem vědět jemným poškubáváním. Jenže čas běžel, k Brnu bylo stále blíž a v dobré náladě ručička rychloměru nejednou ukazovala krajně zakázané hodnoty, což samozřejmě významně hýbalo se spotřebou.
Lehce znervóznělý už jsem se vzdával. Ačkoli auto ani při vysoké rychlosti nezavdalo jediné příčiny, tušíc, že jedeme na naftové páry, jsem zajel k nejmenované světové benzínce. Ani jsem pořádně nepřibrzdil, když jsem zblízka zahlédnul strašidelnou cenu nafty.
Poslední šanci, kterou mi Mazda dala, jsem prostě nepřijal a na plný plyn vyrazil od benzínky pryč. Jenže neutekla snad ani minuta jízdy, kdy mě Mazda opravdu dala najevo, že nafta už není a jízda je u konce. Jenže nedala vědět s obyvyklým velkým předstihem, jak bylo zvykem, ale jen si tak párkrát škubla, ujela ještě pár stovek metrů a zhasla.
Tichým skluzem jsme doplouvali z kopce a neodvratně sledovali přibližující se ostré stoupání. Zřejmě nám ten den byly hluboké dolíky osudem. Venku už byla naprostá tma, okolo prolétávaly kamiony snad stokilometrovou rychlostí.
Tma a temno
Auto se zastavilo. Chvilku bylo ticho. Dívali jsme se na sebe a přemýšleli, co dál. A pak v dálce svitla malá hvězdička naděje. Stranou od dálnice, na horizontu před námi, mihotala mezi stromy červená lampička. Zahlédl jsem ji snad jen náhodou, jako Jeníček, hledajíc perníkovou chaloupku. Znamenalo to ujít jistě kilometr, z toho několik pěkných stovek metrů do prudkého kopce. Stoupání, které jsem měl ještě bytostně nenávidět.
Vyskočili jsme z vozu, tělo jsem si obalil rádoby transparentní vestou, která mi však nestačila ani do půli břicha. Autu jsem nechal svítit koncová světla, aby ho burácející koráby dálnic nesmetly do příkopu. Věděl jsem, že díky slabé baterii dráždím osud.
Stranou dálnice, benzínce na dohled, sešli jsme z asfaltu. Brodíc se hustou travou, porostem, svítili jsme si jen mobily. Zbývalo posledních pár kroků temnotou, když najednou parťák s výkřikem zmizel v zemi. Tam, kde by to nikdo nečekal, zjevila se betonová zídka, ohrazující benzínku. Sráz byl hrozivý, jistě dvou nebo třímetrový. Odnesl to kotník. A jen pár desítek hodin starý mobil. Obojí se rozpláclo po asfaltce. V jiné situaci by to byl pohled k popukání, v naší situaci a v obavách by se ve mě spíše krve nedořezalo.
Benzínka neměla kanystr, navíc nouzově nepřijímala platební karty a já v kapse ani penny. Přiliš šancí jsem pumpařce nedal, krátce jí seznámil se situací, ze skladu jsem ji donutil vytáhnout kanystr od mýdla, platit jsem prostě odmítl. Ignoroval jsem lamentování, že své peníze už vidí v propadlišti dějin, do ledabyle vypláchnutého kanystru natankoval naftu, otočil mini vestu na břicho a kulhajíc jsme vyrazili na zpáteční cestu.
Už z dálky jsem viděl, že ji nevidím. Znamenalo to jediné, světla si vzala všechnu energii potřebnou ke startu. Po chvilce boje s jakousi plastovou láhví, ostříhanou nůžkami z bezedného školního batohu, chvilce boje s natlučeným kotníkem následovala další chvilka boje se zoufalstvím. V nádrži vypůjčených pár litrů nafty jsme zase byli bez proudu. Co dál?
Zkuste tlačit dvoutunové auto do kopce
Zbývalo jediné, náš kolos roztlačit. Na hozizontu, několik metrů za benzínkou, se kopec opět lámal dolů. Dodnes přesně nevím, kolik Mazda váží, ale matně mám dojem, že okolo dvou tun. Ani to už nikdy vědět nechci. Vyzkoušel jsem si ale, že je to fakt moc a moc kilogramů. Zejména, když je člověk tlačí do kopce pozdě v noci za asistence burácejících kamionů s naloženým polozmrzačeným parťákem, který byl rád, že zvládl po milimetrech se sunoucí vůz udržet na silnici.
Tlačil jsem, odpočíval a tlačil. Trvalo to roky. A jestli ne roky, jistě týdny či aspoň hodiny. Pot se mi řinul z každého póru. Šlo to pomalu, spíš po centimetrech. Pak už s dlouhými odpočinky a jen s centimetrovým posunem vpřed. Téměř na horizontu jsme už tlačili dva. Naražený kotník místy pracoval snad jako zdravý, zato neřízené auto štrikovalo odstavný pruh zleva doprava. Zvládli jsme nemožné a auto dotlačili až do nejvyššího bodu.
Horizont na dohled, teď startuj
Zbývalo jen pár metrů a Mazda se vlastní vahou rozjede z kopce dolů. Že se diesel nemá roztlačovat? Nezajímalo. Bylo však zřejmé, že existuje jen jediný pokus, všechno muselo klapnout, prázdné trubky od nádrže musely dostat dostatek času, aby nasály naftu, poslední zbytky proudu musely povzbudit jediné roztočení alternátoru. K tomu všemu byla potřeba zařazená dvojka, auto řítící se dostatečnou rychlostí a ve správném okamžiku puštěná spojka.
Někdo musel zůstat venku, z posledních sil rozhýbat auto, současně skoro běžet a z posledních sil naskočit do otevřených bočních posuvných dveří. Jenže jsem byl jediný, kdo někdy startoval na roztlačení, kotník nekotník, úkol padl na mladého mrzáka neřidiče.
Akce "Startuj a přežij" byla zahájena. Auto se začalo dávat do pohybu rychleji a rychleji. Byl slyšet zoufalý brekot živočišného stroje připomínající, že tohle kotník asi nevydrží. Otočení klíčku, ručičky se sotva pohnuly. Milovaná Mazda rychleji a rychleji ukrajovala metry, až Jindra odpadl kdesi v temnotě, už nenaskočil.
Zařadit dvojku a poměrně ostře pustit. Ne tak rychle, aby se auto zbrzdilo, ne tak pomalu, aby alternátor rázem vygeneroval proud. Auto prudce zpomalilo, motor zašlal, zaprskal a . . Ozvalo se tiché mručení dieselu nadopovaného čerstvou naftou. Vyšlo to!
Dnes opět naprosto promočený, tentokrát potem, jsem zálibně poslouchal bručící motor Mazdičky, která s mnou za ta léta prožila možné i nemožné a nikdy se nepomstila za hrůzné zacházení. Ave Mazda, Ave Japan.
Posbírat spolujezdce, zaplatit a domů
Ještě jedna věc chyběla. Jindra zapadlý vyčerpáním a bolestí kdesi v příkopu v kopci za mnou. Zbývalo sebevražedně zacouvat v odstavném pruhu stovky metrů, které jsem ujel, nabrat mrzáčka, vrátit se do nejbližší vesnice k bankomatu, vyzvednout hotovost a uhradit naftu u benzínky. Pumpařka nevěřila svým očím, když spatřila dvě trosky s penězi v rukou.
Veškeré oblečení bylo ten den už potřetí opět mokré na nit, v botách znovu čvachtalo. Domů jsem jel za volantem téměř nahý s topením na plné pecky, jiné prádlo už nebylo.
Ze všech šrámů zbydou jen historky
Jako každý špatný zážitek, i tenhle je po čase úsměvným příběhem. Bolavý kotník se zahojil, Mazda si z roztlačení nic nedělala a od té chvíle už zase ukazovala naftu normálně, zápal plic nepřišel a tak jedinou připomínkou je dodnes obrovský šrám na displeji Nokia E71, který už ale bude schovaný pod nánosem jiných šrámů z jiných příběhů.
Nezbyl ani šrám na srdci. Bylo to léto jak má být, léto deštivé a přesto plné hřejivého slunce. Bylo to nejkrásnější léto v mém životě, na které nikdy nezapomenu nejen kvůli Colors of Ostrava a cestě domů.