Domino
Tohle prastaré domino jsme měli doma už když jsem byl malý kluk. Nejdřív jsem si z něj stavěl hrady, pak jsem se ho naučil i hrát a nakonec mě přestalo bavit a skončilo na dlouhá desetiletí ve skříni. Překvapivě přežilo všechna stěhování a jiné útrapy, aby se letos vynořilo na prodej. Babička chtěla zatočit s krámy a určila ho do frcu. Zájem o něj však nebyl. A tak mi ho naštěstí nabídla ke spálení na zahradě. Malá vzpomínka budiž zachráněna, další krám uložený opět na další léta ve skříni.
Altissa, autor mojí první fotky
Domino si sedí na poličce hned vedle staré Altissy. Je opravdu památná a naštěstí se do vyklízecí mánie nikdy nezařadila. Zaprvé se mi velmi líbí, je jako nová, moc se toho s ní nenafotilo a podruhé je autorem mé úplně první fotografie, kterou jsem pořídil za asistence táty, od kterého jsem ji dostal.
Mám do dnes před očima mojí miniatruní sestřičku uprostřed sídliště Lhotka, snad i to místo bych dnes našel. Skláním se z uctivé vzdálenosti a pěkně shora čučím do zrcátka. Mladí asi nevědí, o čem to vlastně mluvím, ale ano, do foťáku se dříve koukalo i shora a dával se do něj film, který byl v papírové kazetce! Altissa totiž ještě neměla ani novodobý film, ale přetáčela se pěkně ručně kolečkem.
Pamatuju si dodnes i tátovo typicky příkré napomenutí, že bych si snad k tomu dítěti mohl aspoň kleknout, aby na fotce vůbec bylo něco vidět, jako bych foťák nedržel v ruce poprvé v životě. Dlouhá léta jsem svou první fotku, která se překvapivě i povedla, měl uloženou. Nejsem si jist, kam se poděla, ale je možné, že tu kdesi v krabici stále je. Malé stvoření stojící v dálce na černobílém čtvercovém kartonku, z něhož je dnes žena, která má moji první stejně velkou neteřinku Adélku.
Altissa se vyhazovat nebude, i když jen žere prach. Patří totiž do mojí Galerie štěstí, kterou mám založenou na zlé časy, kdy mozek uvažuje nad hloupostmi a potřebuje připomenout šťastné okamžiky.