Když se film obratem po uvedení objevil na streamu, vyděsilo mě, že ani sami tvůrci nevěří v její úspěch. Evidentně se díky covidu báli premiéru odkládat jako jiné velké blockbustery. Od prvních záběrů jsem lehce začal pochybovat, zda právě tenhle film neměl být tím jediným v roce, za který jsem měl utratit peníze v kině. A průběh to jen potvrdil.
V prvním díle se toho divák neznalý spletitého románového světa Duny dozvěděl vlastně jen velmi málo. Rozplétání složitého imperiálního světa se musí vysvětlovat znovu, mladí nemají tušení kdo jsou Atreidi nebo Fremeni a kde se vzal obří červ požírající koření. Na rozdíl od jiných zpracování postavených na Duně, na to jdou tvůrci opatrně a také značně ořezaně, aby diváka nezmátli, jako se to zatím vždy spolehlivě podařilo.
Vedle hlavního hrdiny prince rodu Atreidů Paula v podání neuvěřitelně charismatického (naprosto přesně odpovídajícího předloze) Timothée Chalameta a vycházející hvězdy Zenday vlastně moc postav nepřežilo. Ačkoli to jinak nešlo, je to škoda. Skvěle, ale málo, se blýsknul Jason Momoa (Aquaman), stejně charismatický byl vévoda Atreid Oscar Isaac, přiměřeně Rebeca Ferguson.
Tradičně dominantní je v díle ohlušující hudba Hanse Zimmera, která dotváří spektakulární, ale značně temnou podívanou, což je zase tradiční výrazový prostředek režiséra Denise Villeneuva, který podtrhuje většina scén v exteriérech pouště, které dotvářejí věrohodnost Arrakisu.
Na Dunu jsem se těšil a poprvé mě nezklamala a vlastně téměř nadchla. Vše podstatné se začne dít až ve druhém díle, naplánovaném na rok 2023, pokud covid a bůh dá. Tam to bude ještě větší oříšek, podle knih budou následovat masové bojové scény, které v prvním díle nebyly nejsilnější stránkou filmu. Moc se těším.