Ošklivý a špinavý Karlín, ostuda metropole, si začíná užívat své pozice nedalekého centra, nové bulváry začínají být obklopené zahrádkami, které se svitem slunce plní desítky zákazníků. V Karlíně je dnes, několik let po záplavách, cosi francouzského, mnoho zeleně a vzrostlých letitých stromů, stará zástavba doplněná novou dlažbou, čistými chodníky a úzkými vozovkami, kde auta projíždějí krokem a chodec, občan, obyvatel je opět pánem svého domova.
Projel jsem tu dnes třikrát dokola a pokaždé viděl jinou scenérii. Tu spěchající skupinu dětí ze školy, tu babičku s psíkem, stánek s buřty mezi dveřmi kostela, hlaholící zákazníky domácí pivnice. A každý z těch obrazů mi připoměl, jak relativní jsou dny, jak relativní jsou okamžiky krásy i neštěstí, jak relativní jsou chvíle života.
Mám v živé paměti obrazy hrůzy, unavených záchranářů převážejících babičky na loďkách, topící se pejsky, plačící děti hledající rodiče, polorozpadlé domy i zatopené metro. Mám v živé paměti, kdy metropole klečela na kolenou a volala o pomoc každého, kdo byl dost daleko od řeky a mohl přiložit ruku k dílu.
Tenkrát by mě i každému jinému přišlo jako rouhání, hledat v něčem zlém i něco dobrého. Těžko tu napadalo někoho v ty dny, kdy voda byla lidem až do druhého patra, že zase bude líp. A o mnoho líp. Těžko tu někoho napadalo, že Karlín bude tím Hrabalovým královstvím, tím městem ve městě, centrem centra a to právě a jen proto, že po něčem zlém přišlo to dobré.
A tak jsem jel Karlínem, užíval si sluníčka, poslouchal muziku a doufal, že právě tohle jsou ty moje dny, ty pěkné, co přišly po těch zlých, hodně zlých. A vyrazil jsem z Karlína, na cesty s modrým nebem nad hlavou a výhledem na lepší zítřky, které vždycky přijdou, i když se zrovna zdá, že je to nemožné