Mobil už jsem prodával mnoha lidem, poprvé jsem se však setkal s mašinfírou z metra. Setkání ve vestibulu, předání mobilu a povídání o mobilech nás dovedlo až k jeho práci. A protože mu právě končila přestávka, dostal jsem pozvání do kabiny. Nejdřív jsem se styděl, ale nakonec jsem si řekl, že se stářím se musí bojovat i vlezlostí.
Nelitoval jsem. Usadil se na nouzovou židličku před obří čelní sklo, souprava se rozjela a já měl okamžitě euforický pocit malého kluka, který poznává tajemství. Trochu mě sebralo, když se strojvedoucí po rozjezdu zvednul a začal si odkládat bundu, řidič stojící za rychlé jízdy zády na mě byla trochu silná káva. Vlak se hrnul temnotou během podrobného výkladu, jak metro funguje, ze stran se zjevovaly odbočky na jiné koleje a dole ubíhal napájecí koridor.
Zaujalo mě, že modení Siemens soupravu obsluhuje stařičký počítač 386 na miniaturním displeji, že souprava umí jezdit a zastavit úplně sama, hlídá dveře a pokud se strojvůdci nechce pracovat, může si vlastně klidně schrupnout. Však také připustil, že za dlouhá léta od toho nemá často daleko. Práci chtěl dělat od malička a hodně jí obětoval, miluje ji, ale přiznává, že v osamění a temnotě jsou strojvůdci tak trochu podivíni.
Příjezd soupravy do stanice je impozantní, ale člověka samozřejmě víc zajímá zákulisí. Konečná metra je klaustrofobní tunýlek pro dvě soupravy, oddělený jen lávkou, z níž se mi točila hlava. Koridor je zatraceně hluboký pro metro i člověka pod ním, jenž může v chůzi kontrolovat podvozek. Stačí jeden krok a musí vás tahat ven, jako nedávno jednoho z kolegů.
Užil jsem si jako malý kluk, doma ukazoval hrdě fotky a nadchnul Mišku i Kubu. Donutili mě, abych byl vlezlý napodruhé a dohodnul návštěvu i jim. Naštěstí není pan strojvůdce jen nadšenec do metra, ale také do Nokie a dělá mu radost o obojím vyprávět.
Díky moc, zase mám jeden zážitek do Galerie štěstí proti šedivým dnům.