Protože je Káťa na fotky docela skoupá, nějakou jsem si šlohnul na FB, abych vám ji vůbec mohl ukázat. Je tedy pravda, že si moc žádné ani nezasloužím, můj postoj ke řvoucím uzlíčkům měnících se časem na demolition komando je po první dva roky známý.
Až to začne trochu mluvit a jediným cílem nebude sebou plácnout při objevování obýváku, bude mě to bavit o hodně víc :-)
Edit po letech:
Řvoucí uzlíček se nejdříve proměnil ve čtvernožce a následně dvojnožce, neustále se lepící na tátu a mámu, bez nichž se okamžitě proměnil ve srdceřvoucí opuštěné týrané dítě. Ale i to přešlo a teď je to nezastavitelné éro.
A když se Adélka proměnila z nekontaktního mračíka na slečnu co nezavře pusu, Káťa opět spolkla meloun, který se opět proměnil v medicimbal, aby se v mém širokém okolí konečně zjevil první klučík, Dominik. Hrdě se dmu pýchou, prý dostal jméno i díky mě, vždycky jsem chtěl Domču.
A celé to začalo nanovo. Opět lepidlo, tentokrát snad ještě větší, přisáté tátovi neustále na ruce. A opět řev, když měl zkusit chodit po svých. A opět se postupně měnící na tryskomyš.
No takže jsem teď na řadě já, být rozmazlujícím strejdou. Jen si na to najít čas a energii :-)